Ahoj horský světe! Po delší pauze, kdy se můj život točil převážně kolem plínek a krmení, jsem zpět, a mám opět o čem psát!

Po větě „udělej si den volna, budu hlídat děti,“ jsem ihned začala lanařit někoho, kdo by se mnou vyrazil na hory. Domluvili jsme se nakonec s kamarádem Jakubem, se kterým se nějakou dobu potkáváme na lezecké stěně, a který si přál vyzkoušet si svou první ferratu. Volba padla na mou oblíbenou Hans von Haid v pohoří Raxalpe – není totiž moc daleko na jednodenní výlet (jen cca 2,5 hodiny z Brna), a i když se jedná o obtížnost D, není nijak technicky náročná.

Vyráželi jsme asi kolem 6. ráno, abychom byli na místě co nejdříve. Ferrata je totiž velmi oblíbená a bývá častým cílem organizovaných akci, proto se zvláště o víkendu mohou lehce tvořit fronty. Asi v 9 hodin jsme opouštěli malé parkoviště u hájenky v části Greisleiten u obce Prein an der Rax, a pokračovali štěrkovou silnicí do kopce. Asi po půl hodině jsme potkali rozcestník, a odbočili na lesní cestu. Ta se po cca 800 metrech napojuje na značenou „Holzknechtsteig“, která nás již dovedla přímo k nástupu na ferratu.

Z parkoviště pod ferratu nám nástup zabral něco málo přes hodinu, oficiálně podle map trasa vychází na 1,5 hodiny. Nastoupali jsme téměř 500 výškových metrů, a ušli asi 2,5 kilometru.

Pod ferratou jsme si dali malou pauzu, a dali tak menší skupince před námi malý náskok. Po prvním krátkém úseku obtížnosti B/C následuje první z žebříků stejné obtížnosti. Žebřík není úplně krátký, navíc je kolmý, a jeho křivé stupy mohou působit trochu nepříjemně na osoby se strachem z výšek. Po žebříku následují traverz a úseky obtížnosti C-C/D. V některých místech je skála již trochu uklouzaná a hladká, nejedná se ale o nic náročného. Po krátké chodecké pasáži jsme došli k druhému žebříku, který je o něco kratší a mírně položený, takže již nepůsobí tak nepříjemně. Poté se dostáváme do asi nejzajímavější části ferraty – lezení velkým „skalním komínem“. Zde pozor – místo je prakticky pořád ve stínu a drží se zde vlhkost, takže v některých místech skála hodně klouže. Potkáte zde kraťoučký žebřík, po kterém následuje úzký komín obtížnosti D, asi nejtěžší místo celé ferraty. Tato pasáž ústí na příjemném vyhlídkovém místě s dřevěnou madonkou (1 585m), odkud jsme chvíli pokračovali jen stoupáním do kopce, dokud jsme nenarazili na další zajištěné úseky, obtížností A-B, které nás dovedly na travnatý hřeben pod vrcholem Preinerwandu (1 783m).

Samotné lezení nám zabralo necelé 2 hodiny, během kterých jsme nastoupali dalších cca 430 výškových metrů.

Uvodní pasáž ferraty

Traverz v úvodní části ferraty

Krátká chodecká pasáž, po které následuje druhý z žebříků

Skalní komín, kterým ferrata prochází

Z vrcholu Preinerwandu jsme pokračovali na jedno zasloužené vychlazené, které jsme si dopřáli na terase chaty Neue Seehütte (1 643m). Bohužel jsme se ale na míste zdrželi déle než jsme původně chtěli, kvůli náhlé změně počasí. Díky tomu jsme si ale dopřáli lehký oběd v podobě výborného vývaru, a kolem druhé hodiny zase pokračovali v cestě – měli jsme v plánu dojít až na nejvyšší vrchol celého pohoří, Heukuppe (2 007m), ale díky několika únikovým cestám na trase jsme byli připraveni i na variantu návratu v případě další změny počasí.

Naše cesta tedy pokračovala od chaty lehkým stoupáním do kopce kamenitou cestou mezi klečí do sedla Königsschusssattel (1 654m) a následně nádhernou travnatou planinou kolem nouzové chatky Raxgmoahütte přes sedla Trinksteinsattel (1 849m) a Törl (1 768m). Ze druhého jmenovaného nás čekal krátký sestup a následně zase výstup kamenitou cestou k chatě Karl-Ludwig Haus (1 804m), která leží přímo pod vrcholem Heukuppe. Chata je nově zrekonstruovaná, moderní a prostorná, a mimo sezónu je zde i fungující winterraum pro nouzové přespání.

Po dalším osvěžení nás čekal už jen hlavní cíl naší trasy – nejvyšší vrchol pohoří Raxalpe. Cesta je nenáročná, a jen pozvolna stoupá ke kamenné mohyle na travnatém vrcholu s nádhernými výhledy na okolní pohoří a údolí. Vrchol bývá díky svému tvaru také oblíbeným cílem paraglidistů, a v zimě také skialpinistů.

Po kratké fotopauze na vrcholu jsme pokračovali stejnou cestou zpět, tentokrát s malou zastávkou u fotogenického kostelíku u chaty Karl-Ludwig Haus, u které jsme se potom napojili na naši sestupovou trasu zpět do údolí k chatě Waxriegelhaus (1 361m). Cesta začíná prakticky hned u chaty Karl-Ludwig Haus, a i když vás čeká cca 500 výškových metrů sestupu, jde se poměrně příjemně, a v horní strmější části je cesta zajištěna zábradlím.

Asi za 40 minut jsme dorazili na chatu Waxriegelhaus, kde jsme si dopřáli první větší jídlo celého dne. Pozor ale na zákeřné kočky – jedna z nich si dopřála moje poslední sousto, které mi doslova ukradla z talíře. Z chaty nás čekal už jen další sestup zpět na parkoviště po modré a žluté značce, zpočátku hlavně lesem, místy jsme se museli i prodírat vysokým porostem, dokud jsme se nenapojili na stejnou štěrkové silnici, na které jsme ráno náš výstup začínali.

Tento jednodenní okruh si můžete jednodušše protáhnout i na celý víkend – výstup je možné si zkrátit například lanovkou nedaleko chaty Ottohaus, a s ubytováním na jedné z chat na náhorní plošině tak stihnete i větší okruh, který rozhodně bude stát za to. Náš jednodenní okruh popsaný v článku byl celkem 15 kilometrů dlouhý, a nastoupali jsme během něj cca 1 400 výkových metrů. Jelikož nejsem tak dobrý fotograf, jako kamarád Jakub Janok, použila jsem v článku výhradně jeho krásné fotografie.

Nouzová chatka Raxgmoahütte

Chata Karl-Ludwig Haus

Výhledy od chaty Waxriegelhaus

Sestupová trasa k chatě Waxriegelhaus