„Dobrý den, neměla byste zájem průvodcovat v létě v soutěsce Ötschergräben?“ Tak takhle nějak začalo moje seznámení s tímto místem, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Nabídku jsem přijala, a jako správný zodpovědný průvodce jsem samozřejmě vyrazila si místo nejprve „očíhnout“.

Soutěska Ötschergräben se nachází asi 60 kilometrů od rakouského města St. Pölten nedaleko Vídně, v prostředí přírodního parku Ötscher-Basis. Jedná se vlastně o systém roklí pod masivem Ötscheru (1 893m), které v průběhu několika tisíců let zformoval potok Ötscherbach. Nyní je soutěska pro turisty zpřístupněna pomocí dřevěných lávek. Dokonce si díky své podobě vysloužila přezdívku rakouský „Grand Canyon“. Což je upřímně trochu nadsazené přirovnání, nicméně místo je to opravdu nádherné – v roce 2011 byla dokonce v anketě Alpenvereinu zvolena nejkrásnějším místem Rakouska.

Naši trasu jsme zahájili v malé vesničce Wienerbruck, kde se nachází velké, a nepřehlédnutelné, placené parkoviště přímo před vchodem do soutěsky. Za vstup zaplatíte 4 eura/ dospělý, 2 eura / dítě od 6 let. Možností je také tzv. kombinovaná vstupenka, která zahrnuje i jízdenku na vlak zpět do Wienerbrucku, pokud se nebudete chtít vracet stejnou cestou – ta vás vyjde na 6 euro/dospelý a 3 eura/ dítě. Vlakový jízdní řád potom dostanete automaticky i se vstupenkou.

Od vstupní budovy jsme pokračovali po asfaltové silnici podél přehrady Wienerbruck (Stausee Wienerbruck), a u prvního rozcestníku jsme odbočili na úzkou lesní cestu. Ta lemuje potok Lassingbach a kolem několika malých vodopádů vás dovede až k hlavnímu vodopádu Lassingfall (cca 30 – 45 minut chůze). Ten měří úctyhodných 90 metrů, bohužel má ale malý průtok vody, takže nepatří zrovna k nejmohutnějším.

Od vodopádu nás čekal sestup po dřevěných schůdcích, a přes několik krátkých skalních „tunýlků“ až k vodní elektrárně Kraftwerk Wienerbruck. Ta byla vybudována v roce 1910 u vodní nádrže Stierwaschboden, aby elektřinou zásobovala úzkokolejku Mariazellerbahn, a svou roli stále plní. Od roku 2015 je navíc zpřístupněna veřejnosti, a zdarma si tak můžete prohlédnout její prostory.

Po krátké prohlídce elektrárny jsme pokračovali v naší trase – přes dřevěný most dále proti proudu průzračně čisté říčky Ötscherbach. A právě zde již začíná zmiňovaná soutěska Ötschergräben se zářivě bílými skalními stěnami. Cesta je nenáročná a vede víceméně po rovině – pohybujete se většinou po dřevěných lávkách místy zajištěnými ocelovým lanem. Asi za hodinu, až hodinu a půl pohodové chůze jsme dorazili k malé občerstvovací chatce Ötscherhias, kde jsme naši cestu soutěskou zakončili s vychlazeným radlerem v ruce. Na jídlo zde koupíte hlavně klasické hotovky – párky, polévku a další v závislosti na denní nabídce.

Po dlouhém vysedávání s pitím a nezdravým jídlem nás čekalo tentokrát stoupání do kopce – sice krátké, jen něco přes sto výškových metrů, zato ale s plným žaludkem docela výživné. Asi za půl hodinky jsme došli na širokou štěrkovou silnici, která vede podél vodní nádrže Erlaufstausee až do obce Mitterbach. A právě na této části trasy uvidítě další z největších lákadel přírodního parku Ötscher-Basis – tzv. fjordovou krajinu. A skutečně – svahy lemující jezero vypadají jako taková zmenšenina fjordů, jaké zná člověk z typických fotografií z Norska.

Nicméně, cesta podél jezera je poměrně dlouhá a zabere vám další asi hodinu a půl, k nádraží v Mitterbachu potom dalších asi 15 minut. Dobrou zprávou ale je, že i zde potkáte malé občerstvení Erlaufstauseeschänke s terasou, ze které si můžete vychutnat nádherný výhled na samotný Ötscher. Pokud se vám nebude chtít absolvovat tuto trasu a přesouvat se ještě vlakem, můžete se od chaty Ötscherhias vrátit zase stejnou cestou zpět. Na nádraží v Mitterbachu pohodlně dojdete asi za 15 minut, cesta je navíc dobře znčená ukazateli, takže určitě nezabloudíte. Cesta vlakem zpět na nádraží ve Wienerbrucku zabere dalších asi 15 minut.

I když jsem byla zpočátku poměrně skeptická, soutěska mě opravdu mile překvapila. Navštivili jsme ji ale mimo hlavní sezónu na začátku května, a nepotkali jsme zde téměř nikoho. Netroufám si tedy odhadnout množství turistů v létě. Kromě mála lidí je další výhodou návštěvy mimo sezónu i počasí – i když nebylo zrovna horko, předpověď hlásila asi 15 stupňů, slunce odrážející se od bílých vápencových skal soutěsky neskutečně peče. Troufám si říct, že v létě za jasného dne zde bude opravdu peklo. A na závěr trochu číselných údajů – celá trasa měří necelých 12 kilometrů, a nastoupáte celkem 600 výškových metrů. Jedná se o poměrně nenáročný celodenní výlet, vhodný i pro děti – pokud jsou ještě malé, doporučuji určitě nosítko nebo krosničku. Nekteré úseky nejsou ani pro terénní kočár vhodné.