V září to pomalu vypadalo, že se o slovo již přihlásila zima, takže jsem se postupně začínala smiřovat s tím, že si babího léta na horách letos už neužiju. Naštěstí ale říjen nikdy nezklame, a s vyhlídkami na slunečný prodloužený víkend jsem začala spřádat plány na nějakou ďáblskou túru, kterou bych zase hrozně potěšila manžela. A jelikož mám ve slovinských horách stále nějaké resty, volba byla už předem jasná. V plánu bylo vyrazit na přechod přes hlavní hřeben vrcholů Mojstrovek a Travnik, jejichž mohutné kolmé stěny jsem obdivovala už během výstupu na Jalovec údolím Tamar. Trasa je navíc vedena jako neznačená (znalci slovinských hor jistě pochopí) – což mě ale naopak lákalo o to víc, i když lehké obavy z toho, jak cesta bude vypadat jsem samozřejmě měla. Ale kdo se bojí, nesmí do „Julek“! Vybaveni a připraveni na vše jsme předali dítě a psa, a plní nadšení jako za bezdětných let jsme vyrazili směr Kranjska Gora. Za pět hodin jsme byli na místě, a měli ještě spoustu času nasávat ten milovaný horský vzduch procházením se kolem jezera Jasna a vyhlížením našeho zítřejšího cíle.

Druhý den jsme kolem 7. ráno vyráželi z Kranjske Gory směr sedlo Vršič (1 611m), a s paprsky ranního slunce jsme začali pozvolna stoupat do sedla Vratca (1 807m), což nám zabralo asi půl hodiny. Odtud jsme pokračovali dle rozcestníku doleva a za dalších asi 15 minut už jsme stáli pod nástupem na ferratu „Hanzova pot“ (B/C) vedoucí na Malou Mojstrovku (2 333m).

Zajištěná cesta na Malou Mojstrovku sama o sobě technicky náročná není – platí zde ale klasické slovinské pravidlo: „tam kde je to potřeba, žádné jištění není.“ Střídají se tedy jištěné a nejištěné úseky, převážně ocelové lano nebo pouze kolíky ve skále – ty potkáte právě většinou v místech, kde by člověk více ocenil lano. Skála je navíc drolivá, takže tam kde to jde, je určitě lepší použít ferratovou brzdu – míst, kde se dá jednoduše „zhučet“, je během výstupu opravdu požehnaně. Po asi hodince a půl lezení jsme vystoupali na suťovou plošinu, odkud už je to na vrchol opravdu kousek, tentokrát ale čistě nejištěného lezení. Z vrcholu Mojstrovky se nám naskytly nádherné výhledy na známé velikány Julských Alp – Jalovec s Mangartem na jedné straně, na druhé například samotný Triglav s Razorem a Prisojnikem.

Po výstupu na vrchol Malé Mojstrovky jsme měli za sebou tu jednodušší část, a nyní nás čekala právě ta část s možným nejistým výsledkem – nevěděli jsme, zda nám v cestě nebude stát příliš náročný terén nebo jiná překážka. Zhodnocením celé trasy pouhým pohledem jsme ale byli dost optimističtí a věděli jsme, že to půjde.

Jak už jsem zmiňovala, hřebenovka přes vrcholy Mojstrovek není značená, takže jsme se nejprve orientovali jen dle intuice, a později k naší radosti i pomocí kamenných mužíků. Cesta na první z vrcholů Velike Mojstrovky (2 366m) byla překvapivě rychlá a zabrala nám jen asi půl hodiny – nejprve jsme doklouzali suťovým polem až k její stěně, kde jsme začali s občasným jednoduchým lezením opět stoupat.

Nyní nás čekala taková odpočinková, pouze hřebenová část bez velkého stoupání až k druhému vrcholu Velike Mojstrovky (2 369m). Orientace během této části byla krásné čitelná, opět pomocí kamenných mužíků, takže jsme na něj pohodlně došli asi za 20 minut.

Na poslední z vrcholů, kterým je Zadnja Mojstrovka (2 356m), je terén mnohem kamenitejší, a na trase nás tedy čekalo nějaké to jednoduché lezení, chvílemi trochu i boulderování, ale skutečně nic náročného. Orientovali jsme se opět díky dobře rozmístěným a viditelným kamenným mužíkům, takže jsme s čitelností trasy neměli jediný problém a zabrala nám kolem půl hodiny. Pokud se například z časových důvodů rozhodnete už dále nepokračovat, z vrcholu Zadnje Mojstrovky se stačí kousek vrátít a napojit se na sestupovou trasu zpět do sedla Vršič.

My jsme měli dostatečnou časovou rezervu, takže jsme ještě pokračovali dále až na vrchol Travnik (2 378m). Ten je oproti zářivě bílým Mojstrovkám mnohem zelenější, díky čemuž získal i svůj název. Cesta je ale prakticky stále stejná, jen o trochu delší – sestup ze Zadnje Mojstrovky do sedla pod Travnikem a následný výstup nám zabral skoro hodinu.

Z vrcholu Travniku nás nyní čekal jen dlouhý sestup zpět na Vršič. A právě tato část cesty se ukázala jako orientačně velmi náročná – kamenní mužíci prakticky žádní, takže tentokrát jsme již museli sáhnout po gps a ujišťovat se, že se nacházíme alespoň poblíž doporučené trasy. Kousek pod vrcholem se sestupová trasa z Travniku začíná stáčet doprava – píšu to proto, že jsme během výstupu potkali pár dalších turistů, kteří úplně netrefili směr trasy a dost se trápili klouzáním v hodně strmém suťovišti.

Dobrým orientačním bodem je vrchol Vrh Travnika (2 251m), pod kterým cesta prochází a pomalu se začíná stáčet směrem doleva, a traverzuje tak velká krasová a suťová pole. A v tomto duchu se cesta nesla prakticky celou dobu, i když po sestupu ze stěny Travniku už je orientace o něco snadnější a potkáte i nějakého toho kamenného mužíka.

Nutno ale říct, že je celý sestup opravdu hodně náročný a zdlouhavý, hlavně kvůli špatné orientaci. Několikrát jsme se museli zastavit a hledat cestu, nebo se dokonce i kousek vracet. Po asi dvou hodinách jsme konečně dorazili do sedla Vratca pod Mojstrovko (1 941m), kde se sbíhají všechny sestupové trasy – Z Malé a Zadnje Mojstrovky, a právě z Travniku. Nicméně, zde pokračuje další náročnější část – v horní části cesta hodně prudce klesá strmým suťovištěm, naštěstí je zde ale nově upevněno ocelové lano. Ještě před pár lety jsme se zde klouzali dolů po zadku. Poté už cesta klesala o něco příjemněji – i když má člověk cíl neustále před očima, a sestup se tak zdá skoro nekonečný.

Na závěr trocha statistiky: celkově je cesta dlouhá asi 9 kilometrů (a to nepočítám ty, keré jsme nachodili navíc zbytečně během sestupu), nastoupali jsme 1 100 výškových metrů nahoru, stejně tak i dolů, a i s přestávkami nám zabrala něco málo přes 8 hodin. Nejnáročnější z celé trasy je hlavně sestup, a to jak fyzicky, tak časově, proto je lepší s tím počítat. Rozhodně doporučuji vybavit se i gps nebo telefonem s offline mapami, i když datový signál jsme měli prakticky celou dobu.