Kdo někdy navštívil slovinský Gozd Martuljek u Kranjske Gory, jistě si vybavuje ikonickou horskou kulisu, které dominuje vrchol ve tvaru ostré pyramidy – Špik. I přes svůj nezaměnitelný vzhled, který jej řadí mezi nějkrásnější vrcholy Julských Alp, a který přímo láká k výstupu, je Špik paradoxně spíše opomíjenou horou. Což je ale vlastně i dobře – užijete si tak naprosto úžasné výhledy bez davů turistů.

Špik je izolovaná hora – to znamená, že cesta vede pouze na něj a zpět. Bohužel tedy není možné výstup spojit v rámci nějaké další túry, což je možná i jeden z důvodů, proč není pro turisty tak lákavý. Žádná nuda vás ale rozhodně nečeká – přijdou si na své jak „kochači“, tak i milovnící tzv. „julské klasiky“ – tedy nejištěných úseků s jednoduchým lezením a uklouzaných sestupů suťovými poli.

Výstupová trasa začíná nedaleko sedla Vršič – ideální je nechat auto u chaty Mihov Dom (1 085m). Doporučuji ale vyrazit opravdu brzy ráno, míst na parkování zde moc není. Z parkoviště vás čeká krátký sestup do údolí Krnica a pohodovou cestou pokračujete až k chatě Koča v Krnici (1 113m), která je ale jediným záchytným bodem na celé trase!

U chaty se vydáte doleva na úzkou cestičku, kde již začíná pozvolné stoupání – střídavě lesíkem plným nádherně rozkvetlé alpské květeny a vyschlým korytem potoka Gruntovnica. Celé této nádherné krajině údolí Krnica dominují mohutné stěny Prisojniku a Razoru, které člověka neustále nutí se za nimi otáčet. S takovými pohledy ale čím dál prudší stoupání naopak příjemně ubíhá.

Jakmile vystoupáte nad koryto potoka, začne se cesta pozvolna stáčet doleva a naskytne tak pohledy také na rakouskou stranu hor – například na známý Dobratsch s vysílačem na vrcholu, při dobré viditelnosti zahlédnete také ledovce a sněhem pokryté vrcholy Vysokých Taur. Postupně se také odhalí typicky zubatý vrchol Škrlatice (2 740m), druhé nejvyšší hory Slovinska.

S přibývajícími výškovými metry postupně úbývá vegetace, a naopak přibývá sutě a stoupání začíná nabírat na intenzitě. Po chvíli míjíme výraznou skalní věž Gamsova špica (1 909m), a pokračujeme až do malého „sedélka“ ve výšce cca 2 150 metrů, kde si dáváme krátkou svačinovou a fotografickou pauzu. Právě odtud jsou ty nejkrásnější výhledy na zmíněnou Škrlatici, a další ze skalnatých vrcholů jejího masivu.

Po krátké kochací a svačinové pauze v sedélku jsme pokračovali ve strmém stoupání na Lipnici (2 417m) – nejprve na takový travnatý „předvrchol“, a poté krátkým zajištěným úsekem až na její vrcholek. Jistící úvazky jsme sice měli pro jistotu v batohu, ale nakonec jsme použili pouze helmu. Samotná ferrata je technicky jednoduchá, řekla bych tak obtížnost B, ale je poměrně nepříjemná svou exponovaností, což by mohlo někomu i dělat trochu obtíže.

Z vrcholu Lipnice se konečně odhalí po celou dobu se schovávající Špik, který už najednou nevypadá jako ostrá a nepřístupná pyramida. Přesto ale přichází asi nejnáročnější pasáž celé trasy – nejištěné lezení vyžadující místy opravdu jistý krok.

Sestupovat zpět můžete buď stejnou trasou, nebo stejně jako my zvolit rychlejší, i když dost „uklouzanou“ variantu suťovým polem. Tato trasa je označena šipkou a začíná kousek pod vrcholem Špiku, na skalnatém hřebení, který jej spojuje s vrcholem Lipnice. A potom už vás čeká jen 500 výškových metrů adrenalinové „suťové lyžovačky“. Hůlky jsou zde opravdu nutnost, pokud nechcete skončit se spoustou modřin na zadku. Po překonání kamenného pole už je pokračující strmý sestup lesem chvíli za odměnu, ale stále velice zdlouhavý a na přímém slunci i úmorný. Proto nám přišel vhod i malý vodopád na potoce Kačji graben – nachází se jen kousek od značené trasy a je perfektně skrytý, takže můžete klidně shodit oblečení a stoupnout si pod příjemně studenou vodu, nebo jen doplnit tekutiny před dalším stoupáním zpět na parkoviště.

Asi po půlhodině chůze od vodopádu odbočíte doleva a napojíte se na širokou cestu vedoucí podél vyschlého koryta řeky Pišnica, které posléze přejdete na druhou stranu, a čeká vás už jen poslední stoupání zpět k chatě Mihov dom.

Špik nikdy úplně nefiguroval na mém seznamu vrcholů, které bych chtěla v Julských Alpách navšívit. Proto mě výstup na něj velice překvapil, a jeho krása rozhodně předčí většinu mých absolvovaných výstupů na mnohem známější vrcholy v tomto pohoří. Lidí jsme všeho všudy potkali jen pár, cesta nám díky výhledům a neustálým zastávkám na focení příjemně ubíhala, a užili jsme si hlavně adrenalinovou vrcholovou pasáž. Hlavně proto bych ale výstup raději nedoporučovala úplným začátečníkům nepolíbeným pohybem v podobném terénu, nebo lidem se strachem z výšek. Další co můžu doporučit – vyražte na trasu ve směru dle mého popisu a ne naopak. Potkali jsme dva chudáky, kteří se drápali nahoru tím nezáživným suťovým polem, které jsme využili pro sestup, a vypadali spíše dost otráveně, což je veliká škoda. A na závěr trocha statistiky – nachodili jsme celkem 12 kilometrů, nastoupali 1 600 výškových metrů, v sestupu samozřejmě stejně tak. Celá trasa nám potom zabrala cca 9 hodin, včetně několika přestávek na focení a kochání se nádhernými výhledy.