Jelikož momentálně čekám, až mi můj téměř dvou měsíční budoucí parťák trochu povyroste, a žádný horský výstup mě tak v nejbližší době nečeká, rozhodla jsem se alespoň sepsat některé výstupy absolvované pár let zpátky. Jako první mě hned napadla Škrlatica, která je se svými 2 740 metry druhým nejvyšším vrcholem Slovinska, a po italském Montaži (Jôf di Montasio) zároveň třetím nejvyšším v Julských Alpách. A proč mi právě tenhle vrchol utkvěl v paměti asi nejvíc? Stručně řečeno, převýšení 1 700 metrů na vrchol Škrlatice je opravdu ideální pro, jak bych řekla, „horské masochisty“. Tedy pro všechny, kteří si libují v náročných výstupech a několika hodinovém šlapání do kopce. Komu by nestačilo, je lepší výstup absolvovat v hlavní letní sezóně za pražícího slunce (mohu vřele doporučit :)).

Něco málo k historii vrcholu – aby to nevypadalo, že ohledně náročnosti nějak přeháním. Až do roku 1880, kdy dle záznamů uskutečnil prvovýstup jižní stěnou slovinský horolezec Julius Kugy, byla místními považována za nepřípustnou. Z toho důvodu byl její původní název „Suhi Plaz“, neboli „suchá lavina“, což jen dokládá strmost jejích svahů a tím pádem i časté kamenné laviny. Později se ujal o něco přívětivější nynější název Škrlatica, což v překladu znamená „šarlatová“. Je to díky jejímu specifickému zabarvení, jak dokládá i Julius Kugy ve své knize Ze života horolezce: „Stěnami Suheho Plazu a přes vrcholky a věže v jeho okolí vedou svislé, široké, šarlatově rudé pruhy, které žhnou a šlehají k obloze jako ohnivé sloupy.“

Co se týká samotného výstupu, obvyklým výchozím bodem je chata Aljažev dom v dolině Vrata, u které se dá i pohodlně zaparkovat. Doporučuji ale vyrazit opravdu brzy, jelikož se kvůli túrám na populárnější Triglav parkoviště rychle plní. Protože nejsme zas tak velcí milovníci horského masochismu (slunce, na kterém jsme se doslova vařili nám bohatě stačilo), rozdělili jsme si výstup do dvou dní s přespáním v bivaku pod Škrlaticí.

Od chaty Aljažev dom cesta hned od začátku poměrně stoupá, za dobrého počasí se ale tu a tam mezi stromy ukáže i Triglav v celé své kráse. Nad úrovní lesa cesta pokračuje strmým suťovištěm, a prakticky až na vrchol Škrlatice se tento terén nezmění. Ve výšce 1 980m, uprostřed úchvatného skalního amfiteátru, se potom nachází zmíněný „bivak IV Na Rušju“. Zde je možné nechat přebytečné věci a na vrchol vyrazit jen nalehko. Oproti jiným je bivak celkem prostorný, a pohodlně se do něj vejde deset lidí, v případě potřeby klidně i více. Je vybaven dřevěnými palandami a dekami, takže spacák, případně i karimatka se určitě budou hodit, i když to bude znamenat nějakou tu váhu navíc.

Od bivaku je to na vrchol ještě 2,5 – 3 hodiny převážně suťovitým a kamenitým terénem, což místy může trochu komplikovat orientaci. Nástup na stěnu Škrlatice začíná jednoduchým přelézáním kamenů, a poté přechází v zajištěnou cestu. Ta je oficiálně hodnocena jako C/D – technicky sice nijak náročná není, je ale velmi exponovaná a některá místa jsou jen spoře zajištěná. Ferrata není nijak dlouhá a nevede až na samotný vrchol, dále cesta pokračuje vzdušnými serpentinami, takže je potřeba hlavně během sestupu jistý krok.

Druhý den jsme od bivaku pokračovali do sedla Bovška Vratca (2 379m), odkud je možné jednoduchou ferratou (B/C) vystoupat jen pár výškových metrů na vrchol Križ (2 410m), a z něj v případě časové a fyzické rezervy pokračovat i na mohutný Stenar (2 501m), ze kterého jsou údajně nejhezčí výhledy na Triglav. Jelikož opět pražilo slunce, vyhrála u nás touha po něčem vychlazeném, takže jsme raději rovnou pokračovali k chatě Pogačnikov dom na Kriških Podih (2 050m). Ta získala svůj název podle jezer, která se v její blízkosti nacházejí – Zgornje Kriško jezero (2 158m) ležící právě pod vrcholem Križ je dokonce nejvýše položeným jezerem ve Slovinsku.

Po zaslouženém dobrém jídle a vychlazeném pivu jsme od chaty pokračovali do sedla Dovška Vratca (2 176m), a odtud podle rozcestníku zpět do doliny Vrata k chatě Aljažev dom. Nutno ale říct, že je sestup velmi zdlouhavý (cca 4 hodiny) a fyzicky velmi namáhavý (hlavně pro kolena).

I když je Škrlatica až druhým nejvyšším vrcholem, výstup na ni rozhodně není jednoduchou záležitostí. Směle by se dalo říct, že je i mnohem náročnější než na Triglav. Samotná vrcholová část je velmi vzdušná a většinou nejištěná, takže je potřeba jistý krok. Odměnou za náročný výstup jsou ale nádherné výhledy, a hlavně je i velká šance, že budete na vrcholu úplně sami. I když je ferrata krátká a technicky nenáročná, vzhledem k exponovanosti a padajícímu kamení rozhodně doporučuji ferratové jištění a samozřejmě i horolezeckou přilbu.