Jelikož momentálně není moc kam cestovat, mám alespoň čas se konečně pustit do sepisování restů z loňského roku. Jedním z nich je i dvoudenní túra v pohoří Totes Gebirge, na kterou jsme vyrazili na konci září. Předpověď slibovala poslední, téměř letní a slunečný víkend roku, což jsme viděli jako ideální příležitost užít si ještě nějaké to příjemné spaní vysoko v horách.

V sobotu jsme si přivstali a vyrazili směr jezero Almsee u obce Grünau im Almtal v oblasti Solné komory. Kolem deváté hodiny jsme již stáli v plné polní na parkovišti přímo u jezera, připraveni vydat se objevovat krásy hor v okolí nejvyššího vrcholu pohoří, Grosser Prielu (2 515m).

Nejprve nás čekal poměrně dlouhý nástup, zato ale příjemně po rovině podél břehu Almsee. U jezera jsem se docela zdržela – každou chvilku jsem vytahovala foťák, ale naštěstí nás tentokrát čas nijak zvlášť netížil. Po téměř 15 kilometrech, kdy jsme si ještě užívali pohodové chůze, nás konečně čekalo stoupání – cca 800 výškových metrů k chatě Welser Hütte (1 740m), kde jsme se chtěli jen zastavit na nějaký chlazený nápoj a pokračovat dále hledáním noclehu.

Když jsme asi po dvou a půl hodinách celí splavení dorazili k chatě, byla k našemu zklamání zavřená. Naštěstí ale chataři mysleli na žíznivé turisty, a ve stylu „vezmi si co chceš, peníze hoď do kasičky“ jsme si i tak mohli na terase dopřát chlazené pivo.

Pro nocležníky měla chata otevřený i winterraum, kde se dalo pohodlně přespat na palandách. My jsme ale pokračovali dále, až do sedla Fleischbanksattel (2 122m), ze kterého se dá pokračovat na Grosser Priel, a v jehož okolí jsme si chtěli hledat místo pro bivak.

Do sedla jsme dorazili asi za hodinku, a slunce už pomalu začínalo zapadat. Měli jsme štěstí, protože pohodlné místo na spaní jsme našli prakticky hned. Rozložili jsme tedy karimatky a spacáky, a potom už jen zbývalo užívat si při vaření večeře západu slunce.

Noc byla jasná a plná hvězd, navíc příjemně foukal lehký větřík. Ráno, když jsem vykoukla ze spacáku, potulovalo se kolem pár zvědavých mladých kamzíků. Jakmile ale uslyšeli šustění spacáků, dali se rychle na útěk. Sbalili jsme si věci, na vycházejícím sluníčku uvařili snídani a pokračovali dále v naší túře.

Ze sedla naše cesta pokračovala typickou krasovou krajinou tohoto pohoří – jeskyně, jámy a žádná zeleň. I tak má ale tato „měsíční krajina“ své tajemné kouzlo. Asi za hodinu a půl relativně pohodové cesty jsme dorazili do sedla Rotkogelsattel (2 000m), ze kterého nás již čekal jen sestup. Před návratem na parkoviště jsme se ale rozhodli udělat si ještě zastávku na nedaleké chatě Pühringer Hütte (1 637m), kterou jsme měli víceméně po cestě. Na chatu jsme dorazili kolem oběda, takže ideální doba dát si na terase výborný oběd, a užívat si výhledy na kouzelné jezírko Elmsee. 

Od chaty nás čekal ještě poslední krátký výstup do sedla Röllsattel (1 755m), a poté už jen dlouhý návrat na parkoviště u Almsee. Sestup je poměrně strmý a místy docela exponovaný, naštěstí je ale právě na těchto místech cesta zajištěna ocelovými lani a žebříky. Po sestupu už nás na parkoviště čekaly jen 4 kilometry pohodové chůze lesem. 

Během našeho dvoudenního toulání po Totes Gebirge jsme nachodili celkem 37 kilometrů, a nastoupali téměř 2 300 výškových metrů (v sestupu stejně).