Do posledního článku o taurské hřebenovce jsem se rozhodla zahrnout rovnou dvě poslední etapy: sestup z chaty Osnabrücker Hütte do obce Kötschachtal, a následně návrat zpět na parkoviště Sportgastein.

Z Osnabrücker Hütte nás nejprve čekala pohodová široká cesta podél vodní nádrže Hauptspeicher Kölnbrein, po které se dá dojít až na její konec. Naše cesta se ale po necelých 5 kilometrech oddělila, a čekalo nás téměř 800 výškových metrů do sedla Kleinelendscharte (2 660m). Začali jsme stoupat po úzké cestičce travnatým svahem. Po nočním dešti byla cesta kluzká a nepříjemná, ale úplně nám to vynahradily výhledy na Ankogel a jeho ledovec. Posledních cca 200 výškových metrů do sedla už bylo prakticky jen neustálé přelézání kamenů – nahoru sice zábava, ale bylo nám jasné, že ze sedla dolů už nás to až tak bavit nebude.

V případě nouze se v sedle nachází i bivak Ali-Lanti. Je ale opravdu maličký, takže bych jej nevyužívala vyloženě jako cílové místo k přespání na trase. Nicméně, jak jsem tušila, cesta do údolí patřila mezi nejhorší sestupy, jaké jsem kdy během svých horských túr zažila (kdo zná – srovnatelné se sestupem z hřebene Watzmannu).

Ze sedla cesta nejprve vedla neznačeným kamenitým terénem se sněhovými poli – místy se lze orientovat pomocí kamenných mužíků, ale navigace v telefonu je jistější. Poté následovala ještě horší pasáž velmi strmým a uklouzaným terénem s menšími kameny (zlaté suťoviště!!) – no, co si budem, oba jsme se několikrát natáhli.

Když jsme konečně sestoupili na příjemnou travnatou plošinu, seběhlo se k nám stádo ovcí. S „ožužlanými“ hůlkami a vším co trčelo na batohu se nám podařilo stádem prodrat, a pokračovali jsme v sestupu do údolí. Cestička je ale opravdu úzká a vede podél strmého srázu, takže v případě deště nebo mokra může být opravdu nebezpečná! Údolí ale bylo opravdu nádherné a plné rozkvetlých luk. Tentokrát už příjemná cesta pomalu přecházela do lesa, kde v závěru strmě klesala po opravdu nekonečných serpentinách.

Naštěstí se hned po sestupu může člověk doplazit na zahrádku chaty Alpengasthof Prossau, která leží jen pár metrů u vstupu do lesa, a sednout si na vychlazený Radler a štrůdl. Potom už nás čekalo jen posledních 6 kilometrů do obce Kötschachtal, kde jsme měli v hotelu Stubnerhof zarezervované ubytování. Hotel má českého majitele, a můžeme jej jedině doporučit, navíc zde i výborně vaří. Po šesti dnech strávených v horách jsme se ale dost styděli do něj vůbec vejít.

Následující den nás čekala asi nejnudnější část celé etapy – návrat na parkoviště Sportgastein. Po konečně opravdu velmi vydatné snídani jsme vyrazili z hotelu po stezce Salzburger Almenweg, která po příjemných lesních cestách obchází ruch města Bad Gastein. My jsme pokračovali až do obce Böckstein, kde jsme se napojili na tzv. Wanderweg Nassfeld, která vede až na parkoviště. Z centra Böcksteinu sem jezdí i autobus – my jsme ale chtěli dokončit celou etapu po svých. Poslední výškové metry už ale byly poměrně únavné, takže jsem celou cestu stejně myslela na ten autobus. Naštěstí je to na parkoviště jen 6 km a cca 500 výškových metrů, takže ty 2,5 hodinky v úmorném vedru (jak naschvál) jsme přetrpěli, a v restauraci v cíli si dopřáli pořádný burger.

Poslední dva dny hřebenovky byly dlouhé dohromady 34 km, a převýšení za oba dny činilo 1 800 metrů stoupání, a 2 200 metrů klesání. První den jsme byli na cestě opravdu celý den a na hotel jsme dorazili až kolem 6. hodiny odpoledne. Druhý den nám cesta z hotelu na parkoviště zabrala cca 4,5 hodiny.