Pohoří Raxalpe, nebo zkráceně Rax, se nachází asi 80 kilometrů za Vídní, což je pro nás Brňáky prakticky za rohem. Je tak ideálním místem, kde si jen po pár hodinách jízdy autem užít nádherné víkendové túry, ferraty, a v zimě vyrazit například na skialpy či sněžnice. I přesto, že jsme tedy v Raxalpe pomalu pečení vaření, uvědomili jsme si, že jsme vlastně ještě nevystoupali na jeho nejvyšší vrchol – Heukuppe.
Obvykle nám pro naše túry v Raxalpe sloužila jako výchozí místo obec Prein an der Rax. Tentokrát jsme se ale rozhodli vyrazit z trochu jiné strany, a zajeli jsme si ještě o několik kilometrů dále, až do obce Altenberg an der Rax. Z hlavní silnice jsme odbočili na úzkou lesní cestu (v mapě Kerngrabenweg), která vede na malé parkoviště, ze kterého jsme měli v plánu vyrážet. Měli jsme trochu obavy, jak bude cesta v zimě vypadat, a jestli ji vůbec vyjedeme, ale naštěstí rakouští silničáři nezklamali. Na parkovišti už to ale byla trochu jiná sranda – to bylo totiž zasypané slušnou vrstvou sněhu odhrnutého ze silnice. Nezbývalo nám tedy než zaparkovat co nejvíc k okraji cesty a doufat, že tam auto najdeme i po našem návratu.
Trochu rozpačitě jsme tedy opustili parkoviště a pokračovali dále po lesní cestičce, která se brzy napojuje na značenou trasu. Po ní jsme pokračovali kolem hotelu Almgasthof Moassa, u kterého je mimochodem možnost mnohem pohodlnějšího parkování, a dále po široké značené cestě až k odpočívadlu Karreralm. Počasí nám přálo, takže jsme shodili bundy a zastavili se zde na krátkou kochací pauzu – jsou odtud totiž nádherné výhledy na nedaleké pohoří Hochschwab, a dokonce i na Dachstein.
U odpočívadla se nachází rozcestník, podle kterého je možnost na vrchol Heukuppe pokračovat dvěma cestami – buď vystoupat klasickou pěší cestou, nebo ferratou. Vsadili jsme raději na první a bezpečnější možnost, jelikož jsme nevěděli, jak je ferrata v zimním období schůdná. Nicméně, u obou tras je varovná cedule, že jsou za špatných sněhových podmínek uzavřené. Sněhu ale zrovna moc nebylo, takže jsme mohli s klidným svědomím pokračovat ve výstupu. Nejprve nás čekal krátký traverz suťového svahu, potom už ale přišel na řadu poměrně výživný výstup strmým svahem, na kterém se ještě držel hluboký sníh, takže jsme se s každým krokem bořili skoro po kolena. Vyklepali jsme sníh z bot (ach ta lenost vytáhnout z batohu návleky), a pokračovali dále na hřeben, naštěstí už bez sněhu.
Jakmile jsme vystoupali na hřeben, rozprostřela se před námi nádherná zasněžená pláň, a s ní i vrcholek Heukuppe. Těžká romantika. Ovšem až do chvíle, kdy jsem po několika uklouznutích zjistila, že pod lehoučkou vrstvou sněhu je pořádná vrstva ledu. Takže moje představy jak radostně pobíhám po liduprázdné louce se s tímto zjištěním okamžitě rozplynuly, a my jsme naopak nejistým krokem pokračovali až ke kamenné věži na vrcholu Heukuppe.
Z Heukuppe jsme sestupovali na opačnou stranu, směrem k chatě Karl-Ludwig Haus (1 804m), která se nachází jen kousek pod vrcholem. Ta ale bývá v zimě zavřená a její přilehlý winterraum slouží skutečně jako velmi nouzové nocoviště. Kousek od chaty se dokonce nachází i malá kaplička Raxkircherl, která je asi jediná, jakou jsem zatím takhle vysoko v horách viděla.
Od Karl-Ludwig Haus jsme pokračovali dále po sestupové trase, která začíná prakticky hned u chaty. Jelikož byla celá tato část v odpoledních hodinách už ve stínu, byl terén dost zledovatělý. Jako nejlepší a nejrychlejší možnost jsme tedy zvolili nasadit mačky a seběhnout zpět do údolí žlabem, který vede hned vedle turistické trasy, a který bývá většinou využíván skialpinisty. Po sestupu je možné zaskočit na malé občerstvení na chatě Waxriegelhaus (1 361m), my jsme ale kvůli nedostatku času pokračovali dále po červené značce, opět přes Almgasthof Moassa až zpět na parkoviště. kam už jsme dorazili s čelovkami.
Výstup na nejvyšší vrchol Raxalpe, Heukuppe, se dá pohodlně stihnout za jeden den. V případě vícedenního přechodu je už nutné zjistit si fungování winterraumů, protože většina chat již bývá během zimního období zavřená. Celkem nám trasa zabrala asi 7 hodin, s převýšením přes 2 000 metrů včetně sestupu. Z potřebného vybavení nám postačily pouze mačky, ale raději jsme s sebou měli i sněžnice. V případě hezkého počasí se jedná opravdu o nádhernou túru bez zástupů lidí, navíc s úžasnými výhledy.
