Když jsem začala vymýšlet plán, kam do hor vyrazit na Nový rok, uvědomila jsem si, že úplně zapomínám na české hory. Když jsem tedy začala vzpomínat na kolika z našich vrcholků jsem byla, napočítala jsem jich pouze na prstech jedné ruky. Až jsem se docela zastyděla. A tak jsem si dala rovnou předsevzetí toto chabé skóre v následujícím roce vylepšit, a ideálně tedy začít hned. Jelikož zatím všechny mé vylezené vrcholky byly v Beskydech, zvolila jsem si tentokrát nejvyšší horu Hrubého Jeseníku a Moravy, Praděd (1 491m).

Jako výchozí místo jsme si vybrali Karlovu Studánku, kde jsme zaparkovali na placeném parkovišti u hotelu Hubertus. Na konci parkoviště začíná modrá a žlutá turistická značka, po které jsme nejprve po silnici vyrazili do údolí říčky Bílé Opavy. Cesta byla dost zledovatělá, takže spíš než kocháním se krásami údolí jsme se bohužel většinu cesty museli koukat pod nohy. A tak jsem si uvědomila svůj další velký nedostatek – do Alp kolikrát vyrážím s veškerým vybavením, ale výbavu na Praděd jsem dost podcenila. Alespoň nesmeky by se určitě hodily.

Asi po dvou kilometrech jsme doklouzali k turistickému přístřešku, kde se žlutá a modrá značka rozdělují. My jsme vyrazili po modré, která stoupá úzkou lesní cestičkou. S výškou naštěstí začínalo přibývat i sněhu, takže cesta už tolik neklouzala, a my jsme si tak konečně mohli užívat pohádkově zasněženou krajinu. Po čtyřech kilometrech nenáročné chůze se dostáváme k horské chatě Barborka (1 320m), od které už je vidět na proslulý vysílač na vrcholu Pradědu.

Od chaty pokračujeme po modré značce dále, a brzy se napojujeme na širokou magistrálu, která je v zimě populární především mezi běžkaři, skialpinisty, ale i sáňkaři a cyklisty. Jak se dalo čekat, na Nový rok tato cesta připomínala „Václavák“, a k vysílači mířily opravdu davy lidí. Z vrcholku jsou nádherné výhledy na další jesenické vrcholy, dokonce je vidět až na Sněžku. Kvůli silnému a mrazivému větru jsme se zde zastavili jen na chvilku a pokračovali zpět k chatě Barborka na něco dobrého, jelikož chytit místo v restauraci v budově vysílače je na Nový rok prakticky nemožné. Na chatě ale bylo naštěstí volno, takže jsme zasedli na typické výletnické jídlo – „smažák“, a spokojeně pokračovali stejnou cestou zpět na parkoviště. Nebo spíše klouzali dolů a snažili se si hned první den v novém roce nezlámat nohy.