Říká se, že první dojem je vždy rozhodující. V tomto případě to platí dvojnásob, protože právě díky této cestě vznikla všechna ta moje posedlost krásami přírody triglavského národního parku a Triglavem vůbec. Pro svou premiéru jsem si tehdy sice zvolila jednu z těch nejdelších tras, zato však jednu z nejmalebnějších – trasu vedoucí dolinou sedmi triglavských jezer, kde nádherné bílé stěny hor společně s jezery téměř vytvářejí dojem kanadské krajiny. Výchozím bodem této trasy je neméně romantická oblast Bohinjského jezera, konkrétně chata, ve slovinštině „koča“, u nejznámějšího slovinského vodopádu Savica. Jako takové ideální místo k přespání před dnem výstupu za sebe mohu doporučit kemp Zlatorog v obci Ukanc, který se nachází přímo u Bohinjského jezera, a je vzdálený pouhých dvacet minut jízdy autem od parkoviště u Savice.

Nutno ale zmínit, že hned od začátku je cesta docela výživné ranní kardio. Na Črno, neboli Černé jezero, záchytný bod číslo jedna a zároveň první ze zmíněných jezer, je to dobrých 700 výškových metrů, tedy asi 2,5 – 3 hodiny chůze do kopce. Dobrá zpráva ale je, že od Černého jezera už je to k těm ostatním asi hodinka a půl pohodové chůze lesem, bez nějakého extrémního stoupání. V dolině jezer se již nachází první chata na trase, a představuje tak příjemné místo k malému občerstvení. Nicméně, asi za další hodinku pohodové chůze nádhernou krajinou s výhledy na jezera se nachází hned další chata – Koča na Prehodavcih, kde je možné využít i bivak pro nouzové přespání. Kousek od chaty je také pramen, a pravděpodobně jediné místo na trase, kde je možnost si doplnit vodu. Poté už je třeba si kupovat pouze vodu balenou, která na chatách stojí většinou kolem čtyř euro.

Koča na Prehodavcih je ale pořád vzdálená od Triglavu asi pět hodin, proto bych doporučila pokračovat až na chatu v sedle Dolič, ze které je to na vrchol už jen dvě hodiny. Hlavním důvodem je pravidelný výskyt odpoledních bouřek, proto je ideální vyrazit na vrchol opravdu brzy. Tehdy jsem si právě tento fakt neuvědomila, a vyrážela ze vzdálenější z obou chat. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že chytit na hřebeni bouřku není zrovna nejpříjemnější zážitek.

Během cesty do sedla Dolič se začíná podstatně měnit ráz krajiny – pomalu mizí vegetace a sedlo Hribarice, oddělující od sebe obě zmíněné chaty, trochu připomíná měsíční krajinu, kde cesta vede hlavně přes kameny nebo nepříjemným suťovištěm. Od „Koče na Doliču“ vedou dvě varianty výstupu na vrchol – buď se dá pokračovat rovnou od chaty ferratou, která vede až na vrchol, nebo pokračovat na chatu „Dom Planika“, která se nachází přímo pod vrcholem. Ale aby to nebylo úplně jednoduché, od Domu Planika je také možné zvolit si jednu ze dvou variant trasy na vrchol – cestu přes „Triglavskou škrbinu“ (Gorjanska pot), která je více ferratová, a pod vrcholem se spojuje s trasou od Doliče, nebo frekventovanější cestu přes „Mali Triglav“ a poté po hřebeni až na vrcholek.

Velkou výhodou této trasy je především její technická nenáročnost, kromě toho nabízí i nádherné přírodní scenérie. Co se týče časové náročnosti, ideální je rozdělit si trasu do dvou, klidně i tří dní – v okolí se nachází spousta dalších zajímavých vrcholů, např. Kanjavec. Další velkou výhodou je poměrně velké množství chat na trase, které jsou od sebe vzdálené cca 2 hodiny, čímž nabízí ideální útočiště při přecenění sil, při špatném počasí nebo jen jako příjemnou zastávku na občerstvení. Co se týče ubytování na chatách, je nutné počítat s poměrně vysokou cenou za nocleh – kolem 28 euro za noc (pro členy Alpenverein je tato cena většinou poloviční). Aby měl člověk jistotu, že se vyspí v posteli a ne někde na zemi v jídelně, je možné si ubytování dopředu rezervovat – většinou postačí napsat email na konkrétní chatu (seznam všech chat i s kontaktem najdete na stránce www.pzs.si).   Jedinou podmínkou ale je, dostavit se na místo do 17h, jinak rezervace propadá. V případě cesty až do sedla Dolič je proto lepší udělat si dostatečnou časovou rezervu.

Jelikož už Triglav není jen tak obyčejný „kopeček“, jak jsme zvyklí u našich českých hor, je potřeba na začátku zmínit především vhodné vybavení. U ferratových tras je otázka vybavení naprosto samozřejmá, ale i když jsou některé trasy popisovány jako technicky nenáročné, na vrcholku se člověk ferratě zkrátka nevyhne. Mnohokrát jsem se na internetu dočetla, že mít s sebou ferratový úvazek není potřeba, jelikož ferrata vedoucí přes hřeben je přece jednoduchá – což je vlastně pravda, ale to stejné již nedá říct o terénu. Mnohdy se člověk pohybuje po opravdu úzkém hřebínku, kde stačí uklouznout na uvolněném kameni při vyhýbání se dalším osobám, či aby trochu zapršelo, a celá cesta se hned promění v neuvěřitelnou klouzačku. Z těchto důvodů bych určitě doporučila mít s sebou ferratový úvazek, a stoprocentně i přilbu.