Abychom nezanedbávali také naše „slovenské bratry“, rozhodli jsme se taky někdy zavítat do Tater. Ovšem jak už u nás bývá zvykem, vyrazili jsme hned v pátek večer po práci bez konkrétního plánu a jakéhokoliv povědomí o předpovědi počasí. Což jsme se samozřejmě snažili doladit během cesty v autě. Jak jsme tak trochu čekali, předpovědi nebyly nijak optimistické a slibovaly deštivý  víkend. Nejlépe situace vypadala ve Vysokých Tatrách, kde mělo následující den pršet „pouze“ v odpoledních hodinách, takže volba byla jasná. Za cíl jsme si zvolili nejvýchodnější vrchol Tater, Jahňačí štít (2 230m). Možná v domnění, že čím budeme dál, tím je větší šance, že se nám déšť vyhne (omyl).

Kolem půlnoci jsme dorazili do kempu v Tatranské Lomnici, postavili stan a šli hned spát. Hned ráno nás ale probudilo bubnování deště do stanu, takže jsme jen mohli čekat, jestli se počasí neumoudří. Asi po hodině to konečně začalo vypadat, že je déšť na ústupu, takže jsme ani chvíli neváhali a ihned vyrazili. Výstupové místo na Jahňačí štít je jen pár kilometrů od Tatranské Lomnice, v Dolině Bielej vody, přímo naproti autobusové zastávce Biela voda, kde se nachází i malé placené parkoviště. Po žluté značce jsme vyrazili od parkoviště směrem k Chatě pri Zelenom plese, která slouží i jako takový záchytný bod pro výstup na Jahňačí štít. K chatě se jde po příjemné, pozvolna stoupající široké lesní cestě podél potoka Kežmarská Biela voda. 

I přes to, že to tak ráno nevypadalo, nám počasí zatím přálo, dokonce i po většinu cesty svítilo slunce. Jak jsme se ale blížili k chatě, začalo se zase zatahovat – přece ten výstup nebude jen tak! Dali jsme si proto jen rychlou svačinu a pokračovali dál, i když už jsme věděli, že se bouřce stejně nejspíš nevyhneme.

Od chaty cesta pokračuje, tentokrát už ale poměrně stoupá do kopce v úzkých kamenitých serpentinách. Asi po půl hodině jsme se dostali k malému Červenému plesu, odkud cesta pokračuje už jen mírně do kopce po velkých kamenech, a prakticky se až k nástupu na první řetězy nemění. Tady už ale jak na potvoru začalo docela poprchávat, což nám postup po skále docela znepříjemnilo – kameny dost klouzaly a navíc nemám moc v lásce řetězy (já vím, jsem zhýčkaný ferratista). Cesta už potom jen stereotypně kličkuje mezi kameny a zdá se být docela nekonečná. Navíc nám nastupující mlha začala ztěžovat orientaci, takže už jsme se i začali ztrácet v tom, kde ten vrchol vlastně je. Po dalších několika minutách nepříjemného lezení po kamenech, tentokrát už v pořádném dešti, jsme konečně dosáhli vrcholu, udělali pár rychlých fotek bez výhledu a mazali zase zpátky. Sestupová cesta je úplně stejná, ale jak jsme zjistili, vůbec není těžké se na vrcholu ztratit. Omylem jsme odbočili jinam a napojili se tak na jinou turistickou značku, což nám zbytečně zabralo pár desítek minut navíc. Proto jsme nasadili tempo a ve stylu hodně krkolomného trailového běhu po kluzkých kamenech jsme doběhli zpátky do chaty, kde to jistila klasicky zelňačka a horký čaj. Chvíli jsme poseděli, ale jelikož nebyla jediná šance, že by se nám v chatě do večera podařilo uschnout, vyrazili jsme raději rovnou zpět k autu. V kempu jsme se potom pokusili usušit všechny věci (poněkud neúspěšně), abychom mohli následující den vyrazit na Velký Rozsutec. Ale o tom až v příštím článku :).