Každý vášnivý horal začne po čase přirozeně zvyšovat své cíle a zatouží i po technicky náročnějších výstupech. Já už dlouho pokukovala po nějakém ledovci – brousila jsem si zuby hlavně na nejvyšší vrchol Dolomit, Marmoladu (3 343 m), ale kvůli nedostatku zkušeností jsem si na něj zatím sama netroufala. Nejideálnějším řešením pro mě tedy bylo si pro začátek zaplatit ledovcový kurz, který má za úkol poskytnout právě všechny potřebné praktické informace. Přes internetovou stránku horokurzy.cz, která mi byla ze všech možných nabídek nejsympatičtější, jsem si našla právě takový kurz, který byl navíc ještě spojený i s výstupem na ledovec Hoher Dachstein (2 995 m). Takže dvě mouchy jednou ranou! Podobně jako Marmolada drží Hoher Dachstein také jedno prvenství – je nejvyšším vrcholem masivu Dachstein, který patří do Severních vápencových Alp.

Vše jsem tedy domluvila a 22. června jsme celí natěšení vyrazili směr Rakousko. V poledne jsme se potkali na parkovišti u jezera Vorderer Gosausee (933 m) s vedoucím kurzu Standou, který nám předal všechno potřebné vybavení a mohlo se vyrazit. Pro zpestření jsme si po cestě vylezli ještě jednu kratší ferratu Laserer Alpin (C), která je zajímavá tím, že její první část traverzuje přímo nad zmíněným jezerem. Po překonání traverzu je zde možnost skončit, odvážlivci můžou pokračovat po žebříku až k závěrečnému mostku tvořenému ze dvou lan. Po překonání ferraty jsme vyrazili směrem k druhému jezeru, Hinterer Gosausee (1 160 m), u kterého jsme byli asi za hodinku pohodové chůze po široké lesní cestě. Právě od jezera již začíná ten pravý výstup – úzké kamenité serpentiny a prudké neustálé stoupání, doprovázené ale nádhernými výhledy na obě jezera a okolní kopce. Cedule ukazující směr k našemu cíli, horské chatě Adamek Hütte (2 196 m), slibovala ještě 2-3 hodiny chůze. Po pár hodinách únavné chůze, kdy už si začínáme myslet, že je cesta k chatě snad nekonečná, míjíme ukazatel, který nám oznamuje, že se nacházíme v 1800 m. n.m. Na jednu stranu dobrá zpráva, že chata je už blízko, ale vědomí zbývajících výškových metrů bývá paradoxně možná ještě horší. S přibývajícími metry se zároveň začínalo zhoršovat počasí. Nejprve mírně mrholilo, po nějaké chvíli už začalo pršet a nakonec se přidalo i sněžení. Celí promrzlí jsme se ubytovali a sedli si na výbornou večeři – nikdy předtím jsem asi na žádné horské chatě nejedla polentu s kari omáčkou :D. Po večeři následoval teoretický výklad – učili jsme se vázat potřebné horolezecké uzly a probírali nejdůležitější vybavení na ledovec a horolezectví obecně.

 

 

Druhý den ráno jsme si po vydatné snídani sbalili věci a kolem 8. vyrazili na praktický nácvik přímo na ledovci. Od chaty jsme vyrazili po červené značce směrem k ledovci Gosaugletscher. Počasí nám samozřejmě opět nepřálo – přes noc stihlo pěkně nasněžit a navíc dost mrzlo, takže jsme měli téměř zimní podmínky. Kromě toho je za normálních podmínek vrchol viditelný přímo od chaty, ale kvůli mlze se nám jej ani jednou nepodařilo zahlédnout. Zasněžená cesta brzy začínala stoupat, takže jsme museli nazout mačky a vytáhnout cepíny. Asi po půl hodině jsme již stáli přímo pod ledovcem, kde jsme se navázali do lanového družstva a pokračovali ve stoupání. Na ledovci je samozřejmě nemožné orientovat se podle značek, takže je dopředu nutné mít pečlivě nastudovanou trasu. Na Gosaugletcher se kvůli bezpečnosti doporučuje držet se v pravé části, jelikož střed ledovce je plný trhlin. Po asi hodince stoupání, kdy bylo potřeba opravdu silou zabodávat mačky do tvrdého ledu, jsme se dostali k závěrečnému strmému kopci, který už jsme lezli regulérně po čtyřech. Za pár minut už jsme ale díky bohu stáli pod vrcholovou ferratou Westgrat (A/B), kde se početná skupinka Čechů rozhodovala, zda kvůli nepřízni počasí pokračovat až na vrchol. Nakonec se rozhodli výstup vzdát a vrátit se do chaty. V první chvíli jsem se lekla, že celý náš výstup byl také úplně zbytečný, ale náš vedoucí Standa ani na chvíli nezaváhal, a když prohlásil: „tak děcka, jdeme!“, srdce mi hned poskočilo radostí. Ferrata byla sice velmi jednoduchá, ale pod sněhem a navíc v mačkách dostala najednou úplně jiný rozměr. Počasí se samozřejmě ještě více zhoršilo a přidal se silný, mrazivý vítr. U vrcholového kříže, u kterého jsme stáli za další hodinku, jsme se zdrželi jen na chvilku, udělali si pár zmrzlých vrcholových fotek, posilnili se zmrzlou tyčinkou a pokračovali opačnou stranou, ferratou Randkluftsteig (B) směrem k ledovci Halstätter gletscher

Po sestupu z ferraty nás Standa ihned varoval, že je před námi náročný úsek, kde by uklouznutí znamenalo hodně dlouhou a nepříjemnou klouzačku dolů. Vytáhli jsme cepíny, abychom byli připraveni zabrzdit případný pád a postupovali podél prudkého svahu. Nakonec nás čekal jen poslední strmý sestup, který jsme absolvovali opět po čtyřech za pomoci cepínu, až jsme se konečně dostali na mnohem příjemnější rovný povrch ledovce. Tady jsme se opět navázali do lanového družstva a pokračovali směrem k chatě Simony hütte (2 203 m), kde jsme plánovali přespat před sestupem zpět k autu. Naštěstí začala mlha, která nás celý den doprovázela, postupně mizet, takže jsme už z dálky mohli vyhlížet cíl naší cesty. Ještě než jsme zamířili do chaty jsme se zastavili na další praktickou část, která se věnovala záchraně z ledovcové trhliny a budování „štandů“ v ledu. Potom už jsme jen shodili mačky a celí hladoví rychle vyrazili na pořádnou porci rakouského bramborového guláše s párkem a meloun (opravdu skvělá kombinace :D).

Druhý den ráno jsme se ještě před sestupem k autu věnovali další praktické části, kdy jsme na skalce kousek za chatou nacvičovali slaňování a velmi zábavné prusíkování, tedy možnost, jak vystoupat po laně po případném pádu do trhliny. Po tom, co Standa usoudil, že už jsme venku vymrzli dost, jsme se vrátili do chaty pro věci a vyrazili směrem k autu. Abychom ušetřili čas a nedojeli zpět do Brna příliš pozdě, vyrazili jsme směrem k chatě Gjaid Alm, odkud jsme se svezli lanovkou, která končila ve městě Obertraun, ze kterého jsme se dopravili zpět na parkoviště u Gosausee. Ještě celí vymrzlí, unavení a šťastní jsme nasedli do auta a vyrazili na dlouhou cestu směr Brno.