Grosses Wiesbachhorn je se svými 3 564 metry třetí nejvyšší horou pohoří Vysoké Taury, a zároveň devátým nejvyšším vrcholem Rakouska. Svou polohou spadá do horské skupiny Glockner (Glocknergruppe), díky čemuž nabízí impozantní výhledy právě na nejvyšší Grossglockner (3 798m). I přesto, že je Grosses Wiesbachhorn poměrně snadno dostupný třítisícový vrchol, je i v letních měsících potřeba zimní vybavení v podobě cepínu a maček.

Častokrát jsem se dočetla, že túry v této části Taur patří k těm vůbec nejkrásnějším v Alpách. A když to tvrdí dokonce i samotný Reinhold Messner, tak jsme samozřejmě nemohli jinak, než se přesvědčit na vlastní oči. Vyrazili jsme tedy jeden zářijový víkend směr Kaprun, který je výchozím bodem právě pro výstupy na Grosses Wiesbachhorn. Na konci obce, za hotelem Kesselfall Alpenhaus, jsme v bezplatném parkovacím domě nechali auto a vyrazili po značené cestě směrem k vodní nádrži (stausee) Mooserboden.

Značená cesta začíná prakticky hned u parkoviště a vede nádhernou lesní krajinou s vodopády. Asi po půl hodině přicházíme k nástupní stanici lanovky, která vypadá spíše jako velký výtah, a která končí u první z nádrží, Wasserfallboden. My raději pokračujeme dále po značce – k horní stanici lanovky je to pouhých 400 výškových metrů, takže asi za hodinku a půl se dostáváme do cíle. K našemu překvapení se k horní nádrži Mooserboden lze dostat pouze autobusem, jelikož je cesta pro pěší uzavřená. Ne zrovna nadšení tedy platíme 12 euro za jednosměrný lístek a nastupujeme do přeplněného autobusu. Naštěstí cesta trvá jen 15 minut.

Autobus zastavuje přímo u nádrže Mooserboden, která připomíná jedno velké, vysokohorské turistické centrum – restaurace, kavárny a obchody se suvenýry. Zastavujeme se zde tedy jen na chvíli, a to především kvůli nádherným výhledům na rozlehlá ledovcová pole mezi vrcholy Bärenkopf a Bratschenkopf. Raději jsme ale rychle pokračovali dále po hrázi až k rozcestníku, u kterého začíná cesta na chatu Heinrich Schwaiger Haus (2 801m), kde jsme měli v plánu ten den přespat. Čekalo nás tedy výživných 700 výškových metrů prudkého stoupání úzkými serpentinami, místy zajištěnými lanovým zábradlím. Asi za dvě a půl hodiny konečně dorážíme na chatu, a okamžitě objednáváme obří mísu Kaiserschmarrn (palačinkové trhance s jablečným pyré), abychom doplnili energii. Zbytek odpoledne už jen relaxujeme na terase chaty a užíváme si výhledy při zapadajícím slunci.

Druhý den ráno nás čekalo asi 700 výškových metrů na vrchol Grosses Wiesbachhornu. Kousek za chatou začíná nástup na skalní komín, který je místy zajištěný ocelovým lanem. Ferrata naštěstí není nijak náročná (B), takže jsme ani nepoužili jištění. Na nejištěných úsecích je ale třeba dávat si pozor, hlavně kvůli kluzkému a strmému terénu.

Po necelé hodince stoupání stojíme na vrcholku skalního komínu, a celý Grosses Wiesbachhorn máme nyní jako na dlani. Poté traverzujeme vrcholy Unterer a Oberer Fochezkopf, za kterými následuje úzká hřebenová cesta zvaná Kaindlgrat, která vede podél již ustupujícího ledovce až k nástupu na samotnou horu. Na vrchol je možné vystoupat levým hřebenem přímo na vrchol, nebo pokračovat ještě kousek podél ledovce až do sedla Wielingerscharte a na vrchol stoupat svahem. My jsme zvolili druhou možnost, jelikož nám vzhledem k množství sněhu připadala v danou chvíli bezpečnější. Cesta není nijak značená, takže se orientujeme spíše intuitivně a vybíráme nejschůdnější terén. Závěrečná vrcholová část, ve které se obě trasy spojují, je ale poměrně exponovaná.

Během výstupu máme nádherné výhledy na obě vodní nádrže, ale i na samotný Grossglockner a známou vysokohorskou silnici Grossglockner Hochalpenstrasse. Na vrcholu se moc dlouho nezdržujeme, protože začíná dost nepříjemně foukat vítr, a stejnou trasou sestupujeme zpět k chatě. Jelikož už bychom nestíhali poslední autobus od nádrže Mooserboden ke stanici lanovky, rozhodli jsme se přespat na chatě ještě jednu noc a vyrazit až následující den. Alespoň jsme si mohli za odměnu dopřát luxusní vysokohorský hamburger, který na chatě připravují.

Výstup na Grosses Wiesbachhorn byl první túrou, kterou jsme absolvovali v pohoří Vysoké Taury. A jak jsme se sami přesvědčili, měl pan Messner o přírodních krásách této oblasti úplnou pravdu. I když je Grosses Wiesbachhorn poměrně snadno dostupná třítisícovka, výstup na něj se neobejde bez určitých zkušeností s pohybem ve vysokohorském terénu a orientací na neznačené cestě. Kromě toho je potřeba počítat i s tím, že i v létě může být potřeba zimní vybavení.