Kesselkogel, nebo také Catinaccio d´Antermoia, je nejvyšším vrcholem dolomitské skupiny Rosengarten (Catinaccio), která se nachází v Jižním Tyrolsku, v provincii Trentino. Se svými 3 004 metry se majestátně tyčí přímo nad jezerem Antermoia (Lago d´Antermoia – 2 501m), a nabízí i nádherné výhledy na nedalekou Marmoladu a Piz Boé.

Na Kesselkogel jsme vyráželi z malé vesničky Monzon, která se nachází nedaleko města Bolzano. Je zde ale trochu problém s parkováním – většina parkovacích míst je totiž soukromých, takže jsme auto nechali stát u hlavní silnice a doufali, že jej tak i najdeme bez nepříjemného lístečku za stěračem.

Po značené cestě jsme se nejprve vydali směrem do sedla Camerloi (2 200m). Zpočátku si užíváme příjemnou, nenáročnou procházku lesem, ale jelikož nás čeká asi 700 výškových metrů, je nám jasné, že ta horší část teprve přijde. Za necelou hodinku pohodové chůze už dle očekávání cesta začíná nabírat na výšce, a až do sedla poměrně prudce stoupá. Velice nás ale překvapila změna ve vzhledu krajiny, a začínali jsme mít pocit, jako bychom se najednou ocitli uprostřed skotské vysočiny – všude samé travnaté kopce a louky. V sedle jsme si tedy sedli do trávy, a zatímco jsme se cpali disco sušenkami, pozorovali jsme horské sviště, kteří pobíhali všude kolem.

Z Camerloi jsme za doprovodu svištího pískání pokračovali dalších 300 výškových metrů do sedla Dona (2 516m), a odtud k chatě (rifugio) Antermoia. Během stoupání se nám otevřely nádherné výhledy, a my si tak mohli užívat například již zmíněný Piz Boé, či nejvyšší Marmoladu.

Když jsme dorazili k chatě, nečekali jsme, o jak luxusní vysokohorskou restauraci se ve skutečnosti jedná – velký výběr těstovin (nojo, jsme vlastně v Itálii), a k našemu překvapení dokonce i zákusků. Nemohli jsme tedy jinak, než se zastavit na krátkou pauzu. Po jídle jsme se s těžkým srdcem s chatou rozloučili a pokračovali směrem k proslulému Lago d´Antermoia, které ale na konci léta vypadá už spíše jako velká vyschlá louže. U jezera jsme se tedy dlouho nezastavovali, a vyrazili vstříc našemu hlavnímu cíli, který se už majestátně tyčil přímo před námi.

Trochu se nám povedlo ztratit cestu k nástupu na ferratu, protože jsme nevěřícně koukali na nedaleké stádo muflonů, takže jsme chvíli stoupali tak nějak kudy to šlo, než se nám podařilo vrátit na značenou cestu. Ferrata je opravdu jednoduchá, takže ji zvládne i úplný začátečník (obtížnost B). My jsme sice měli ferratové vybavení, ale téměř jsme jej nepoužili. Nicméně, vrcholový hřebínek Kesselkogelu už tak příjemný není – místy je totiž opravdu hodně úzký, což nás poněkud překvapilo vzhledem k tomu, jak mohutně hora působí.

Z vrcholu jsme pokračovali na opačnou stranu, směrem k chatě Passo Principe (Grasleitenpasshütte), kde jsme měli v plánu přespat, pokud bude ještě místo (opět klasicky bez rezervace). Sestupovali jsme opět ferratou, která nám ale přišla ještě jednodušší (obtížnost A). Tentokrát jsme ale místy raději použili jištění, hlavně kvůli suťovému terénu. Jen co jsme slezli z ferraty, stáli jsme prakticky přímo před chatou. Naštěstí se nám podařilo chytit poslední volné postele ve společné noclehárně, a potom už jsme si jen krátili čas do večeře sezením před chatou a pozorováním zapadajícího slunce. Během večeře jsme si uvědomili, že dolomitské chaty mají všechny něco společného – Italové si očividně potrpí na výborné jídlo i vysoko v horách, takže jsme si mohli užívat další „gastro orgie“ v podobě skvělého zvěřinového guláše (aspoň víme, proč ti mufloni).

Druhý den nás čekal už jen dlouhý sestup zpět do vesničky Monzon. Během sestupu na trase nejprve míjíme chaty Vajolethütte a Preuss, vzdálené cca dva kilometry od Grassleitenpasshütte. Chaty stojí přímo vedle sebe, v lezecky velmi oblíbené oblasti – nachází se zde legendární skupina skalních věží Torre di Vajolet – takže už potkáváme zástupy turistů a lezců. Asi po dalších dvou kilometrech, kdy míjíme další skupinu horských chat s restauracemi, a tím pádem i další davy lidí, se napojujeme na asfaltovou silnici, po které pokračujeme přímo zpět k autu, které na nás naštěstí čeká ve stejném stavu, jako když jsme od něj odcházeli.

Výstup na Kesselkogel je jednou z nejkrásnějších túr, které jsme v Dolomitech absolvovali, především díky nádherným výhledům. Samotný výstup na vrchol není technicky náročný, a ferratu by měl bez problému zvládnout i úplný začátečník. Přesto je ale potřeba fyzická zdatnost, hlavně kvůli velkému převýšení (cca 1 500m), což se dá ale jednoduše vyřešit například rozdělením túry do dvou dní.