Mohutné třítisícové štíty horské skupiny Tofana vytvářejí nádhernou přírodní kulisu známému dolomitskému městečku Cortina d´Ampezzo. Skupinu tvoří tři vrcholy – Tofana di Rozes (3 225m), Tofana di Dentro (3 238m), a nejvyšší Tofana di Mezzo (3 244m). My už nějakou dobu pokukovali právě po nejvyšší ze tří Tofan, a to hlavně kvůli legendární zajištěné cestě vedoucí na její vrchol. Ta vznikla spojením ferraty Giuseppe Olivieri, která vede na vrchol Punta Anna (2 731m), a na ni navazující ferraty Gianni Aglio.

K výstupovému místu na Tofanu di Mezzo jsme vyrazili z Cortiny směrem na sedlo (passo) Falzarego. Ještě před sedlem se ale nachází značená odbočka, která po štěrkové cestě vede k chatě (rifugio) Angelo Dibona (2 083m), u které se dá bezplatně zaparkovat. Odtud jsme se podle rozcestníku vydali k chatě Pomedes (2 303m), která má mimochodem úžasnou panoramatickou terasu, ze které je výhled snad na všechny nejznámější dolomitské vrcholy – např. na Pelmo, Sorapiss, Antelao či nejvyšší Marmoladu.

Od chaty Pomedes jsme pokračovali suťovištěm až k nástupu na ferratu Giuseppe Olivieri (C/D), ke které je to už pouhých cca třicet minut. Ferrata zpočátku není nijak náročná (většinou obtížnost B/C), díky čemuž si člověk může užívat krásné výhledy na sousední Tofanu di Rozes. Poslední výškové metry pod vrcholkem Punty Anna ale začíná obtížnost poměrně stoupat, a následuje několik nepříjemných exponovaných pasáží, kde není moc stupů pro nohy. Asi za hodinu a půl lezení stojíme na vrcholku, a náš cíl se nám konečně ukazuje v plné kráse.

Z vrcholku Punty Anna je možné sestoupit rovnou zpět k chatě Angelo Dibona, my ale pokračujeme dále. Jednoduchou ferratou cesta traverzuje pod vrcholem Torre Pomedes, a poté následuje krátký pěší výstup suťovištěm, až k navazující zajištěné cestě Gianni Aglio (D). Ta začíná zlehka, jednoduchým žebříkem (A/B). Brzy se ale dostáváme k jejímu nejproslulejšímu úseku – skalní věži Torre Aglio a obtížnému, a poměrně silově náročnému traverzu (C/D) s místem jen na špičky bot, vedoucímu navíc nad velkou hloubkou. Pro ty, co zrovna neholdují traverzům je zde možnost ještě před touto pasáží pokračovat ferratou (D) nahoru, přes vrcholek Torre Aglio.

Za Torre Aglio sestupujeme do sedla Bus de Tofana (2 910m), kde se nachází poslední možné sestupové místo k chatě Dibona – na vrchol je to totiž ještě asi hodina cesty. Ze sedla dále pokračujeme ferratou, která ale naštěstí ztrácí s přibývající výškou na náročnosti. Posledních sto výškových metrů už se ale jedná spíše o nejištěné jednoduché lezení.

Po necelých sedmi hodinách konečně celí vyčerpaní stojíme u vrcholového kříže Tofany di Mezzo, odkud máme nádherné výhledy na obě její sestry. Na vrcholku jsme úplně sami – jediná skupinka, kterou jsme po cestě potkali, se odpojila již v sedle Bus de Tofana. Navíc, po zrušení lanovky, jejíž horní stanice se nachází přímo na samotném vrcholu, už není Tofana di Mezzo pro běžné turisty tak lákavá (díky bohu).

Sestoupit z vrcholu je možné buď stejnou cestou, zpět do sedla Bus de Tofana, nebo pokračovat na opačnou stranu, směrem k sousední Tofaně di Dentro. Jelikož jsme vyrazili na konci září, byla už sestupová cesta docela zasněžená – naštěstí je ale zajištěná ocelovým lanem. Brzy se dostáváme do malého sedla mezi oběma Tofanami, kde se cesta dále rozděluje – odtud je možné pokračovat rovnou na vrchol, nebo sestoupit k chatě Camillo Giussani (2 580m), u které se dá napojit na značenou cestu zpět k parkovišti u chaty Dibona. Sestupová trasa je ale označena jako směr „Cantore“, což je název pro historickou chatu z 19. století (původně rifugio Tofana), která byla za válečného období využita k vojenským účelům, a která dodnes stojí právě vedle chaty Giussani. Nutno ale zmínit, že tato trasa není nijak značená a vede poměrně náročným terénem – orientovali jsme se jen pomocí mapy a kamenných mužíků. Závěrečná část sestupu k chatě Guissani je ale opravdu třešničkou na dortu – strmé a nekonečně vypadající suťové pole. Pokud ale člověk chytne „správný rytmus“, dá se po kamenech celkem pohodlně doklouzat až rovnou k chatě. I tak nám ale tato zábava trvala dobrých dvacet minut – bohužel si ale tělo na tento stereotypní pohyb za tu chvilku stihlo zvyknout, takže jsme měli trošku problém s normální chůzí, a chvíli to tak vypadalo, že na Tofanu dorazila zombie apokalypsa.

U chaty Giussani už jsme se napojili na značenou cestu, a pokračovali příjemným širokým chodníkem zpět až na parkoviště, kam jsme dorazili až v osm hodin večer. Výstup na Tofanu di Mezzo je poměrně časově náročná záležitost – nám výstup i sestup zabral dobrých 10 hodin. Co se týče obou zmíněných ferrat vedoucích na vrchol, samy o sobě nemají moc náročných pasáží (max. pár úseků C/D). Přesto jsou ale poměrně dost dlouhé a fyzicky vyčerpávající. Ideální je tedy vyrazit poměrně brzy, nebo zvolit variantu s přespáním na chatě, a rozhodně jen za dobrého počasí.

–