Ještě nedávno jsem neměla ani ponětí o tom, že vůbec nějaké Lechtálské Alpy existují. Taky se nacházejí až u Innsbrucku, což už je pro naše pár denní výjezdy do hor poněkud nepraktická oblast.

Zrovna jsme trávili dovolenou ve Slovinsku, když nás v polovině týdne překvapila dost nepříznivá, deštivá předpověď počasí. Jelikož byla prognóza stejná snad v celých Alpách, pátrali jsme, kam by se dalo ještě vyrazit. A tehdy jsme narazili právě na Lechtálské Alpy – sice necelých tři sta kilometrů cesty, ale tři dny slunečno a jen občasné přeháňky, takže volba byla jasná. S hrubým plánem jsme tedy vyrazili směr Innsbruck a první noc jsme se ubytovali v malém rodinném kempu v obci Landeck, nedaleko našeho startovacího místa pro následující den.

Druhý den brzy ráno jsme se přesunuli do sousední obce Grins, a podle cedulí prokličkovali uzoučkými uličkami až na parkoviště určené pro návštěvníky chaty Augsburher hütte (2 298m). Podle předpovědi měly kolem poledne přijít dešťové přeháňky, a tak jsme měli v plánu jen dorazit na chatu a odpoledne relaxovat a plánovat další trasu. Čekalo nás 1200 výškových metrů, takže jsme počítali tak se třemi hodinami chůze. Cesta na chatu sice stoupá nádherným údolím, přes travnaté louky podél potoka, na druhou stranu jsme se ale kvůli absenci stromů po celou dobu přímo pekli na slunci, a dorazili jsme tak poměrně splavení. Nic ale co by nezachránil vychlazený Radler. Na chatě jsme byli chvíli po poledni, ale k našemu překvapení to ani zdaleka nevypadalo na nějaký déšť. Zatím jsme se ubytovali a posedávali venku u piva. Nakonec nám to ale nedalo, a rozhodli jsme se ještě využít slunečného počasí a vyběhnout si na nedaleký vrchol Blankahorn (2 822m), vzdálený asi dvě hodiny od chaty.

Batohy jsme si nechali na chatě a vyrazili jen nalehko, kdykoliv připraveni se v případě nutnosti rychle vrátit. A tak jsme pohodovým tempem stoupali do kopce, až jsme nakonec stanuli na vrcholu. Prohlíželi jsme si nám neznámé okolí a vrcholy, a i když už bylo po čtvrté hodině odpoledne, stále žádné známky po dešťových mracích. Tak jsme zase začali sestupovat, po náročném dni už celí natěšení na teplou večeři, až jsme kousek od chaty, právě když jsme začali lézt po dlouhém kovovém žebříku, uslyšeli hřmění. V tu chvíli jsme nasadili vražedné tempo ve stylu olympijských závodníků v běhu po žebříku, a stihli tak dorazit na chatu právě včas a v suchu. Po pořádné porci špeclí, čočky a párků k večeři už jsme se jen doplazili do postele a odpadli.

Druhý den ráno jsme vyrazili směrem do sedla Patrolscharte (2 846m) s úmyslem vystoupat na nejvyšší vrchol Lechtálských Alp, Parseierspitze (3 036m), na který je to z Augsburger hütte pouhé dvě hodinky. Zpočátku cesta stoupá suťovištěm, naštěstí ale brzy přechází na zábavnější jednoduché, místy zajištěné lezení po skále. Asi za hodinku jsme se vyškrábali k rozcestníku pod zmíněným sedlem, kde cesta odbočuje právě na Parseierspitze. U nástupu na skálu jsme ale zjistili, že výstup na vrchol je vlastně nejištěné lezení, do kterého jsme se bez vybavení, které jsme s sebou neměli, nechtěli úplně pouštět. Vyrazili jsme tedy rovnou do sedla, ze kterého je to už pouhých sto výškových metrů na lépe dostupný sousední vrchol Gatschkopf (2 945m), který se tyčí přímo nad chatou Augsburger.

Parseierspitze

Sedlo Patrolscharte, vzadu vrchol Gatschkopf

Ze sedla Patrolscharte jsme dále pokračovali po stezce zvané „Spiehlerweg“ směrem k našemu dalšímu cíli, chatě Memminger hütte (2 242m). Sestup ze sedla je ale docela nepříjemný – vede totiž dost „uklouzaným“ a prudkým terénem. Místy je cesta zajištěná ocelovým lanem, často je ale potřeba jej překračovat, takže nám většinou spíš překáželo. Po sestupu cesta hned pokračuje přes krátké, zajištěné sedélko Parseier joch, ze kterého nás už naštěstí čekal jen příjemný traverz až do dalšího zajištěného sedla Wegscharte (2 585m).

Sedlo Parseierjoch

Pohled na Parseierspitze a sedlo Patrolscharte

Jelikož jsme měli ještě dost času, rozhodli jsme se místo sestupu ze sedla rovnou k chatě ještě k jednoduché hřebenovce vedoucí přes vrcholy Hinterer a Mittlerer Seekopf, odkud jsou nádherné výhledy na jezero Oberer Seewisee. Náš plán ale brzy narušil přicházející déšť, takže jsme raději zvolili rychlý sestup k chatě. Mezitím se už pořádně rozpršelo, takže jsme ani neměli čas si jezero prohlédnout a jen jsme kolem něj v rychlosti proběhli. K chatě je to ještě necelá hodinka cesty, během které míjíme další dvě jezera – Mittlerer Seewisee, a konečně Unterer Seewisee, u kterého Memminger hütte leží. Chata ale bývá opravdu hodně frekventovaná, takže se určitě vyplatí si přespání předem zarezervovat. Jelikož my jsme rezervaci neměli, docela jsme trnuli, jestli bude vůbec ještě volná postel. Naštěstí se na nás usmálo štěstí a nám se podařilo chytit jedno z posledních volných míst, a strávit tak noc v suchu a teple.

Druhý den brzy ráno nás hned po snídani čekal dlouhý sestup zpět do civilizace. Protože jsme se nechtěli vracet stejnou cestou, a šlapat tak zase do sedla a ze sedla, rozhodli jsme se pro sestup do obce Zams, která leží asi deset kilometrů od obce Grins, ze které jsme vyráželi. Doufali jsme, že nějakou dopravu už si na místě seženeme. Od chaty jsme vystoupali do sedla Seescharte (2 599m), ze kterého jsme měli krásné výhledy na všechna tři jezera a na chatu, a pokračovali směrem do údolí. Po cestě jsme se ještě zastavili na malé občerstvení v salaši Oberlochalm. Asi po čtyřech hodinách cesty nádherným údolím, jsme konečně dorazili do města. Bohužel jsme ale zjistili, že s dopravou to tak jednoduché nebude – jedinou možností bylo buď čtyřhodinové čekání na přímý spoj, nebo se svézt autobusem alespoň do vedlejší obce a pět kilometrů už dojít pěšky. Rozhodli jsme se pro druhou možnost, a poctivě si vyšlápli ještě dobrých pár set výškových metrů po silnici zpět na parkoviště – stopovat jsme totiž po těch několika dnech bez sprchy neměli odvahu.

Musím říct, že nás Lechtálské Alpy opravdu okouzlily, a rádi se do nich ještě někdy vrátíme – přece jen nám pouhé tři dny nestačily, a stále je zde ještě co objevovat. I tak se ale pravděpodobně jedná o jednu z nejnáročnějších túr, které jsme v horách absolvovali, a to především kvůli terénu – strmé výstupy a náročné sestupy, nebo úseky bez pořádného zajištění. Příště tedy s lepší přípravou a dostatečným vybavením :).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *