Jalovec – nádherný vrchol v Julských Alpách, který díky svému charakteristickému ostrému tvaru působí téměř nepřístupně. Možná právě proto mě tato hora při každé návštěvě Slovinska vždy tak fascinovala – a taky mi po dvou neúspěšných výstupech dokázala, že zadarmo to rozhodně nebude. Když jsme se letos na Jalovec chystali potřetí, ani trochu jsem si nepřipouštěla možnost, že by se nám dosažení vrcholu nemělo podařit – ovšem až do dne plánovaného výstupu.
Předpověď na celý týden nebyla úplně příznivá, alespoň ale hlásila ve dvou tisících metrech jasno a slunečno. Stále plni optimismu jsme tedy brzy ráno vyrazili směrem k našemu výstupovému místu – údolí Planica. Toto údolí, které se nachází nedaleko obce Rateče, se pyšní hlavně světoznámým skokanským střediskem. Z parkoviště jsme pokračovali směrem k chatě Dom v Tamarju (1 108m), která je jediným záchytným bodem při výstupu na Jalovec z této strany. Bohužel ale bývá velmi oblíbeným cílem turistů, protože k ní vede jednoduchá, asi pět kilometrů dlouhá cesta lesem.
U chaty jsme byli asi za hodinku, pokračovali jsme ale rovnou dále podle rozcestníku směrem k Jalovci. Náš počáteční optimismus nás ale postupně začínal opouštět, protože během celé cesty mrholilo a kvůli mlze to rozhodně nevypadalo, že by někde mělo svítit slunce. Od chaty dále cesta začíná pozvolna stoupat, tentokrát už se jde po kamenech a suťovišti. Za další hodinku jsme stáli u dalšího rozcestníku, odkud je možnost vybrat si na vrchol Jalovce ze dvou cest – buď přes tzv. Jalovskou škrbinu, nebo přes Kotovo sedlo, které odděluje Jalovec od Mangartu. My jsme si zvolili druhou možnost, jelikož v prvním případě je potřeba vystoupat poměrně strmým suťovištěm.
Na Kotovo sedlo (2 194m) je to asi hodinka stoupání úzkými travnatými cestičkami. Jelikož se počasí stále nelepšilo, začínali jsme se pomalu smiřovat s možností, že to stejně budeme muset otočit i potřetí. A já se zapřisáhla, že potom s Jalovcem nadobro skončím. Dali jsme si tedy za cíl dorazit alespoň k bivaku (1 965m), který se nachází pod Kotovým sedlem, a tam se dále podle situace rozhodnout, zda má smysl pokračovat. Jakmile jsme ale vystoupali na kamennou pláň pod sedlem, mraky se najednou jako zázrakem začaly rozpouštět, až nakonec zůstala jen azurově modrá obloha, a naše vytoužená hora se nám tak ukázala v celé své parádě. Teď už mi bylo jasné, že tentokrát to vyjde, takže jsem celá dojatá konečně vytáhla foťák a udělala asi sto stejných fotek Jalovce, kdyby se náhodou zase přihnaly mraky.
Z Kotova sedla je to podle rozcestníku na Jalovec ještě dvě a půl hodiny. I když je to už jen pouhých pět set výškových metrů, samotná vrcholová část rozhodně není jednoduchá a vyžaduje jistý krok – cesta po skále je většinou totiž nezajištěná (pouze pár ocelových lan), takže se jedná spíše o jednoduché lezení s častými traverzy po úzkých suťovitých plotnách. Navíc se po skále prohánějí kamzíci, takže hrozí i padající kamení. Odměnou jsou ale nádherné výhledy na okolní velikány – zmíněný Mangart, Kotovu Špici a další vrcholy lemující údolí Planica, a hlavně na krále Julských Alp, Triglav.
Zpět z vrcholu jsme vyrazili úplně stejnou cestou, paradoxně nám lezení po skále směrem dolů bylo příjemnější, než nahoru. Navečer jsme dorazili zpět k chatě v Tamaru, kde jsme se tentokrát zastavili na zaslouženého Radlera. Mraky v údolí už se také úplně rozplynuly, takže jsme si i mohli vychutnávat výhledy na právě zdolaného krasavce.
Na vrchol Jalovce vede hned několik výstupových cest – nejoblíbenější je ale výstup právě z údolí Planica, a dále také z Trenty. V obou případech je ale potřeba překonat poměrně velké převýšení, cca 1700 m, a počítat s velkou časovou rezervou. Nám výstup i sestup zabral necelých 11 hodin.