Plán přejít Prisojnik (2 547m) až na sousední Razor (2 601) přes legendární zajištěnou cestu Jubilejna pot, visel až neslušně dlouhou dobu na mém seznamu „horských přání“. Takže bylo zkrátka na čase si toto přání ze seznamu konečně odškrtnout. Jelikož se jedná o časově, a poměrně fyzicky náročnou túru, raději jsme si ji rozdělili na dva dny.

První den nás čekala nejdelší a nejtěžší část túry, takže jsme si přivstali, a za východu slunce klepali kosu u snídaně v sedle Vršič. K našemu překvapení už ale téměř nebylo kde zaparkovat. Zatímco jsme se tedy cpali pořádnou porcí ovesné kaše, napjatě jsme sledovali, kolik lidí míří stejným směrem, jako jsme měli v plánu my.

Výstup na Prisojnik začíná od chaty Tičarjev dom na Vršiču. Zpočátku cesta lehce stoupá po příjemné široké cestě, asi po deseti minutách už potkáváme rozcestník, který nabízí hned několik možností, jak se na vrchol Prisojniku dostat. My máme v plánu vystoupat přes ferratovou cestu „Kopiščarjeva pot“, která vede přes proslulé „Prisojnikovo okno“, což je mimochodem největší skalní okno v Alpách. Odbočujeme tedy na úzkou lesní pěšinku, a za dalších patnáct minut už stojíme pod ferratou, a předbíháme asi desetičlennou skupinku, která zrovna nasazuje sedáky. Bohužel, i tak je na ferratě fronta, takže postupujeme hodně pomalu.

Ferrata na začátku výstupu je ale naštěstí krátká a brzy přechází v klasické pěší stoupání, takže hned využíváme situace a předbíháme další skupinky lidí. Nyní už nás nějakou chvíli čeká jen chůze do kopce přes suťovitý a kamenitý terén, místy i jednoduché lezení, to vše ale s krásnými výhledy na celý Vršič. Asi za hodinku a půl se dostáváme k nejvyhlášenější pasáži na Prisojniku – k ferratě (C/D), která vede až do skalního okna.

Ferrata je dobře zajištěná kramlemi ve skále, i přesto je ale místy kvůli některým převislým pasážím poměrně silově náročná. V jednom úseku je dokonce potřeba se proplazit opravdu úzkým komínem – i já jako žena jsem měla trochu problém se v tomto místě s batohem nějak poskládat, takže jsem nechápala, jak se tudy dokáží protáhnout silnější muži. Před nástupem do okna ferrata končí, a je potřeba překonat poměrně kluzký a strmý suťovitý úsek. V okně už ale ferrata zase pokračuje – kvůli kolmé a hladké stěně je zde jednoduchý žebřík z kramlí, a s ocelovým lanem.

Z okna je možné pokračovat dále až na vrchol Prisojniku, na který je to už pouhých pár set výškových metrů, nebo sestoupit normální pěší cestou zpět do sedla. Cesta na vrchol již ale vede po místy poměrně exponovaném hřebínku, naštěstí je v těchto pasážích většinou zajištěna ocelovým lanem. Díky krásnému počasí jsme měli štěstí na nádherné výhledy na nejznámější vrcholy Julských Alp – například na Triglav, Jalovec, a samozřejmě na náš druhý cíl, Razor. Jelikož nás poměrně tížil čas, a měli jsme před sebou ještě dlouhou cestu, dali jsme si na vrcholku jen krátkou pauzu a pokračovali směrem k Razoru přes „Zadnji Prisojnik“, kde se nachází druhé Prisojnikovo okno.

Naše cesta naštěstí pokračovala hned pod vrcholkem Prisojniku, kde se nachází odbočka právě na stezku „Jubilejna pot“ – ta se klikatí po uzoučkých, občas poměrně exponovaných cestičkách, které jsou místy zajištěny ocelovým lanem. Pro někoho možná cesta peklem, pro nás těžká „horská pornografie“ – úchvatné výhledy, navíc široko daleko ani noha, takže jsme „Jubilejnou pot“ okamžitě pasovali na nejkrásnější trasu v Julských Alpách.

Asi za hodinku už jsme stáli ve zmíněném druhém okně, ze kterého vede zajištěná cesta (C) přímo do sedla (1 995m) mezi „Zadnjim Prisojnikem“ a Razorem, kde se cesta dělí, a je tak možné pokračovat zpět na Vršič. My jsme pokračovali přes suťoviště opět do kopce. Jelikož jsme už s jistotou věděli, že Razor ten den nestíháme, respektive stíháme, ale už bychom zůstali bez večeře, zamířili jsme raději rovnou na chatu Pogačnikov Dom na Kriških podih (2 050m), která se nachází prakticky pod Razorem. Ten den nás tedy čekalo už jen tři sta výškových metrů do sedla (2 349m), které odděluje Razor a sousední vrchol Planja, a odtud potom sestup na chatu. 

Druhý den ráno nás čekalo tři sta výškových metrů zpět do sedla, a poté dalších tři sta na Razor. I když už to na vrchol není daleko, cesta je poměrně náročná hlavně kvůli prudkému stoupání suťovitým terénem, a místy vede i po exponovaných skalních plotnách. Na samotný vrcholový hřebínek vede krátká ferrata, na kterou se ale určitě vyplatí mít ferratový úvazek – vede totiž po lehce převislé kolmé stěně, která je zajištěná pomocí kramlí. Přesto jsme ale pár bláznů bez sedáku potkali. Na vrcholku jsme si užívali krásné výhledy na krále Julských Alp, Triglav, a poté jsme stejnou cestou zamířili zpět do sedla mezi Razorem a Planjou. Jak nám už během výstupu bylo jasné, sestup rozhodně nebyl nijak příjemný, takže jsme jen děkovali za trekové hůlky, které jsme měli s sebou. 

Dále jsme pokračovali zpět do sedla mezi Prisojnikem a Razorem, kde jsme tentokrát odbočili směrem na Vršič. Cesta už není nijak náročná, vede většinou příjemným lesním a travnatým terénem, ale je poměrně dlouhá, takže nám chvílemi přišla nekonečná. Téměř v závěru se potom tato cesta napojuje na běžnou sestupovou trasu z Prisojniku a končí opět u chaty Tičarjev Dom.

Vzhledem k fyzické náročnosti a poměrně velkému převýšení, které je potřeba překonat, je lepší si túru rozdělit na dva dny. Rozhodně je ale jednou z nejkrásnějších, které jsme v Julských Alpách absolvovali. Nevýhodou může být jen velká oblíbenost Prisojniku, takže je potřeba počítat s větším množstvím turistů, nebo vyrazit opravdu hodně brzy a vyhnout se tak frontám na ferratě.