Jelikož jsem člověk milující spontánní výlety typu „vymysli a jeď“, myšlenky na blížící se volný víkend mi vůbec nedaly spát. Přemýšlela jsem, kam do hor vyrazit, aby cesta nezabrala zbytečně moc času a dalo se toho hodně stihnout. V Tatrách jsem byla nedávno, takže mi jakýsi vnitřní hlásek pořád opakoval „Rakousko“, kterému jsem se z nějakých nepochopitelných důvodů dlouho vyhýbala. Po usilovném zkoumání mapy a pátrání na internetu jsem se rozhodla pro pohoří Raxalpe – necelé tři hodinky cesty, tedy značka ideál. Volba padla na ferratu Hans von Haid-steig, hodnocenou jako C/D. No, proč nezačít ferratovou sezónu hezky zostra?
V neděli ve 4 ráno budíček a v 8 už jsme stáli na parkovišti pod kopcem připravení vyrazit. Nejdřív nás čekala zahřívací cesta lesem a asi za hodinku a půl už jsme pod ferratou nasazovali sedáky a jištění. Na začátku vypadala ferrata celkem jednoduše, takže jsme plní nadšení vesele pokračovali až do chvíle, kdy jsme stanuli pod prvním žebříkem (celkem jsou na ferratě dva), který v nás na první pohled nevzbudil moc důvěry. Po pár vtípcích o stáří žebříku jsme opatrně začali šplhat, ale ihned jsme se přesvědčili, že všechny obavy byly zbytečné a žebřík je opravdu pevně zasazený do skály.
Po překonání žebříku už nám ferrata přímo ukázala důvody svého hodnocení. I když byla sice dobře zajištěná, skála začínala být téměř hladká s minimem chytů a stupů pro nohy. Některé stupy byly tak malé, že i špička boty na ně byla moc velká, a některé byly tak daleko od sebe, že bylo zapotřebí i téměř gymnastických prvků. Po tomto náročnějším úseku už nás čekal jen druhý žebřík a další trochu nepříjemná pasáž, kde po skále tekla voda, takže některá místa byla dost kluzká.
Když už jsme si mysleli, že máme tu nejhorší část za sebou, dostali jsme se až k úzkému komínu, ve kterém by měl i trpaslík problém (to vážně). Aby to byla ještě větší sranda, komínem tekla ze skály voda, takže hladké a kluzké skalní stupy byly opět výživným zážitkem. Jak jsem brzy zjistila, při špatném nástupu v komíně člověk lehce uvízne – nemohla jsem ani nahoru, ani zpátky, takže mi nezbývalo než shodit batoh a zkusit se vytáhnout silou. No, skutečnost byla trochu jiná, než moje představy, takže jsem se vydrápala nahoru za pomocí loktů, kolen a všeho co bylo zrovna po ruce (každopádně to byl výkon, za který by se každý horal styděl).
Naštěstí byl komín už opravdu tou pomyslnou třešničkou na dortu a dále už jednoduchá ferrata pokračovala až pod vrcholek kopce Preiner Wand (1783 m.n.m), kde už se nám otevřely nádherné výhledy na celé pohoří a okolní kopce. Po tom, co jsme se dostatečně pokochali, jsme vyrazili směrem k chatě Neue Seehütte na menší občerstvení. Od chaty už jsme pokračovali krásnou okružní cestou s výhledem na zdolaný kopec zpět k autu, ke kterému jsme dorazili asi kolem 3. hodiny odpoledne. Celkově nám tedy trasa zabrala asi 7 hodin, což je takový ideál pro horskou jednodenní rychlovku 😉