Když se mluví o Julských Alpách, většina lidí si jako první vybaví pohoří ležící ve Slovinsku, i když zasahují i dále na západ směrem do Itálie, konkrétně do oblasti kolem jezera Predil. A jelikož si italské Alpy lidé spíše spojují s mnohem oblíbenějšími Dolomity, je tato část „Julek“ naprosto ideálním místem k návštěvě, pokud nechcete potkávat davy lidí.

Nejvyšší horu italských Julských Alp, Jóf di Montasio/Montaž (2 754m), jsme si ze seznamu vylezených vrcholů odškrtli před pár lety. Tehdy mě ale při plánování trasy v mapě zaujala hřebenová stezka „Ceria-Merlone“, na kterou navazuje další hřebenová stezka „Anita Goitan“, a které společně spojují masiv Montaže s jeho o něco nižším kolegou, vrcholem Jóf Fuart/Viš (2 666m). Tím pádem mi na seznam „restů“ přibyla další položka, na kterou, konečně, letos během červnových svátků také došlo. Bůh žehnej všem hlídacím babičkám!

Počasí nám přálo, takže jsme vyrazili sbalení na variantu „spíme pod širákem“, a s plánem „uvidíme, kam dojdeme“. Samozřejmě výstup na Jóf Fuart nás velice lákal, nicméně jsme jej brali jen jako příjemný bonus v případě ideálních časových podmínek – na túru jsme měli totiž pouze necelé dva dny, takže jsme se zaměřili primárně na trasu „Ceria-Merlone“.

V odpoledních hodinách jsme dorazili na parkoviště pod chatou Giacomo di Brazzá, které se nachází na místě zvaném Altopiano del Montasio, asi 4 kilometry od známého horského střediska Sella Nevea. Téměř plné parkoviště nás nejdřív trochu vyděsilo, brzy jsme ale pochopili, že většina turistů míří pouze na chatu, nebo na některou z nedalekých salaší a pohostinství – s velkými batohy jsme tedy mezi nalehko vybavenými turisty dost vyčnívali.

K chatě Brazzá jsme po pohodlné široké stěrkové silnici dorazili asi za dvacet minut, ale nijak jsme se nezdržovali a rovnou pokračovali dále. Kousek za chatou už se cesta zužuje a po pár metrech i rozděluje – z levé strany se napojuje „via normale“ na Jof di Montasio, zatímco stezka více vpravo vás dovede například na vrchol Cima di Terrarossa (2 420m), a zároveň také směrem k místu, ke kterému jsme se potřebovali dostat my.

Od rozcestí nás čekalo nás téměř 700 výškových metrů k sedlu Forca di Terrarossa (2 349m), kde se nachází odbočka k bivaku Luca Vuerich, kde jsme měli v plánu přespat. Cesta naštěstí poměrně příjemně stoupá serpentinami, navíc s nádhernými výhledy na protější vrchol Kaninu na hranici Slovinska a Itálie. K odbočce, tedy k místu kde začíná samotné stezka „Ceria-Merlone“, jsme dorazili asi za hodinku a půl, nicméně určitě se dá dosáhnout i lepšího času – to by ale člověk nesměl fotit každého kozorožce, kterého na trase potká (a že jich tu opravdu je).

Pokud budete pokračovat ještě dále směrem do sedla Forca di Terrarossa, zanedlouho potkáte odbočku na ferratu „Augusto ed Elenita Leva“, která by vás zase dovedla na vrchol Montaže – ale o tom více ve článku: https://www.mountain-addict-diary.com/index.php/2020/07/11/jof-di-montasio-2-754m-nejvyssi-vrchol-italske-casti-julskych-alp/ .

Od odbočky už jsme potkali několik lidí, kteří byli zrovna na sestupu, a od kterých jsme postupně získávali informace o obsazenosti bivaku. Dopředu jsme tak věděli, že nás s jistotou čeká spaní pod širákem – bivak má totiž kapacitu jen asi 8 míst, nicméně spousta lidí údajně míří pouze na něj přespat, a poté zase stejnou cestou zpět. Což nás ale vůbec netrápilo, naopak vzhledem k jasnému počasí jsme se na tuto variantu moc těšili.

Po krátkém traverzu travnatým svahem jsme začali stoupat suťoviskem do sedla Forca de lis Sieris (2 274m), do kterého jsme dorazili za necelou půl hodinku. Objevili jsme zde plácek, který se nám ihned začal zamlouvat jako ideální místo k přespání, ale po bližším ohledání místa jsme tuto variantu ihned zavrhli. Bivak ve skále byl bohužel vyhořelý a plný nepořádku, takže nám nezbývalo než pokračovat dále. Ze sedla nás čekal opět kraťoučký výstup suťí až k nástupu na jednoduchou ferratu (B-B/C), kterou je to k bivaku už pouhých cca 40 minut.

Ferrata je dobře zajištěná a opravdu jednoduchá, na některých místech ale jištění chybí – většinou se jedná o úzké chodníčky nebo traverzy, ale nejedná se o žádná nebezpečná místa, pokud je člověk alespoň trochu zvyklý pohybovat se v horském terénu. K bivaku Luca Vuerich, který leží na vrcholku Foronon del Buinz (2 531m), jsme dorazili navečer asi kolem 18. hodiny. Bivak byl skutečně plný, i několik dalších lidí již mělo připravená místa k přespání venku. Nám se podařilo najít postavené závětří, ideálně velké pro tři spacáky, navíc skvělé skryté před zraky hloučku pohybujícího se u bivaku. Před západem slunce jsme měli ještě spoustu času se převléci, připravit si spaní, a v klidu si vychutnat večeři.

První den jsme měli za sebou asi 7 kilometrů a 1 100 výškových metrů. Časově nám cesta vyšla asi na 4 hodiny, včetně přestávek na jídlo a focení.

Cesta od parkoviště k chatě Rifugio Brazzá

Výhled na masiv Kaninu

Uprostřed masiv Montaže

Cesta do sedla Forca de lis Sieris (2 274m)

Jednoduchá ferrata vedoucí ze sedla Forca de lis Sieris

Závětří ideální pro přespání kousek pod bivakem Luca Vuerich

Západ slunce s výhledy na Jof di Montasio/Montaž

Bivak Luca Vuerich

Druhý den ráno jsme, nejspíš vlivem kvalitního čerstvého vzduchu, vstávali a vyráželi jako poslední, a tak jsme alespoň měli příležitost si v klidu prohlédnout bivak. Stejně, kdo by ale měnil spaní venku s neustálým nočním čmucháním kozorožců kolem za útulný prostor a postele s matracemi?

Od bivaku nás čekal krátký zajištěný sestup do sedla Sella Buinz (2 460m), kde jsme také narazili na pekný plácek lákající k přespání. Bohužel, ale po bližší prohlídce s naprosto stejným scénářem jako v sedle Forca de lis Sieris – místo bylo vyhořelé a plné odpadků. Tak jsme si tak trochu posteskli nad chováním lidí v horách, ale náladu nám brzy zlepšil naprosto úchvatný traverz vrcholu Modeon del Buinz (2 554m) – nejištěná úzká cestička jakoby vyšlapaná jen od kamzíků, nádherné výhledy a fotogenické skalní stěny a útvary. A překvapivě kozorožci byli také jediní, kdo nás na této trase doprovázel – a taky na nás neustále seshora shazoval kameny, takže helma je zde více než nutnost!

Po traverzu nás čekal krátký zajištěný sestup do sedla Forca de la Val (2 360m). Na některých místech se ale ještě přes stezku držela sněhová pole , která bylo mnohem bezpečnější obejít než přejít, což nám chvílemi trochu ubíralo na už tak omezeném čase. Ze sedla jsem opět pokračovali dalším střídáním zajištěných výstupů a nádherných traverzů vrcholů Cima della Puartate (2 436) a Punta Plagnis (2 411m) až do sedla Forcella del Cregnedul (2 337m). Odtud je možnost si cestu trochu zkrátit a rovnou sestoupit, zato ale horší cestou – od pohledu velmi nepříjemným a strmým suťovým svahem. My jsme pokračovali dále směrem do sedla Forcella Lavinal dell‘ Orso (2 123m). Ne že by tahle trasa byla nějaká výhra, ale klesání je pozvolnější a většinou i zajištěné.

Jelikož jsme do sedla dorazili až kolem třetí hodiny odpoledne, museli jsme vzhledem k našim časovým „nemožnostem“ pokračování po stezce „Anita Goitan“ až na vrchol Jof Fuart vzdát – měli bychom před sebou totiž ještě jednou tak dlouhou trasu, a minimálně tři hodiny chůze pouze na vrchol. Pokud by se sem ale přece jen někdo chystal – od pohledu tato trasa není moc chozená, většinou vede strmým stoupáním nebo traverzem travnatého svahu, v úvodní části je vedení stezky dost nečitelné.

Ze sedla jsme tedy s těžkým srdcem pokračovali v sestupu zpět do údolí. Cesta je ale příjemná a pozvolně klesá, pouze do sedla Passo degli Scalini (2 022m) nás čekalo ještě krátké stoupání. Odtud už je sestup strmější, a to až k chatě Casere Cregnedul di Sopra, která byla ale bohužel během naší návštěvy v rekonstrukci – a to se člověk tak těší, že si trochu zlepší náladu nějakým točeným a hlavně vychlazeným nápojem.

Nedalo se tedy nic dělat – nejnudnější část cesty, kterou jsme měli před sebou jsme tedy museli absolvovat bez „osvěžení“. Od chaty jsme měli před sebou ještě 4 kilometry cesty lesem – sice po rovině, ale téměř celou cestu bez výhledů. Stezka nakonec prochází kolem kravína Casere Parte di Mezzo, a napojuje se na silnici, po které jsme stoupali předchozí den k chatě Giacomo di Brazzá.

I když jsme naše hřebenové putování nakonec nezakončili žádným vrcholem, byli jsme i tak naprosto ohromení. Nádherné výhledy a horská příroda, zajištěné cesty, a hlavně opravdu minimum lidí – druhý den jsme potkali jen pár lidí, a to až pouze na sestupu do údolí. Na závěr tedy trocha statistiky – následující den jsme ušli celkem 11 kilometrů, nastoupali jen 200 výškových metrů, a sestoupali 1 200. Co se týče času, hodně nás zdrželo obcházení zmíněných sněhových polí, s čímž je lepší dopředu počítat. Mít tak možnost ještě jednoho přespání s následným výstupem na Jof Fuart! Ale to třeba zase příště.

Sedlo Sella Buinz (2 460m)

Pohled na Jof Fuart