Ferratám zdar!

Začal podzim, a nikde není v tomto ročním období krásněji než v italských Dolomitech. Navíc je podzim ideální doba, kdy do Dolomit vyrazit a vyhnout se tak davům turistů a přelidněným ferratám.

Náš původní plán byl zdolat jeden z nejznámějších dolomitských vrcholů, Piz Boé (3 152 m. n. m.), který je zároveň nejvyšším vrcholem skupiny Sella. Pod nástupem na ferratu (D) jsme se ale kvůli nečekané změně počasí rozhodli výstup raději vzdát. Na následující den již byla předpověď mnohem optimističtější, přesto ale přes noc poměrně nasněžilo, takže jsme hledali náhradní plán. Rozhodli jsme se pro nedalekou, ne příliš náročnou ferratu Brigata Tridentina (C), která je orientovaná na východní stranu, takže jsme doufali, že ji sněhová nadílka příliš nepostihla.

Brigata Tridentina vede na skalní věž Torre Exner (2 495 m. n. m.), a právem se řadí mezi nejkrásnější dolomitské ferraty, především díky nádherným výhledům, které má člověk po celou dobu výstupu. Vyrazili jsme tedy směr Passo Pordoi a doufali, že budeme mít štěstí. Zaparkovat se dá na spodním parkovišti, přímo pod sedlem, ale abychom se vyhnuli stoupání ve sněhu, zaparkovali jsme přímo v sedle, odkud se dá k ferratě traverzovat po příjemné cestě. Asi po 45 minutách chůze míjíme zmíněnou výstupovou trasu ze spodního parkoviště, a podle rozcestníku pokračujeme dalších asi 15 minut pod ferratu.

Na ferratě naštěstí žádný sníh nebyl, občas pouze trochu namrzlá místa schovaná ve stínu skály. Ze začátku ferrata není nijak těžká a nejsou na ní žádné náročné úseky. Asi po hodině lezení se ale ferrata rozděluje – buď je možné využít únikovou pěší cestu, nebo pokračovat v lezení. Zde již následuje nejnáročnější pasáž celé ferraty – převislá a silová místa a několik technicky náročnějších úseků, kdy člověk chvíli přemýšlí, kam s nohama. V závěru ferraty se potom nachází visutý most nad hlubokou roklí, který sice vypadá trochu rezavě a chatrně, ale naštěstí je pevný a ani se nehne. Po této finální pasáži už se člověku jen za odměnu nabídnou nádherné panoramatické výhledy na majestátní vrchol Pisciadù (2 985 m. n. m.), na který se dá dále od chaty Cavazza al Pisciadù pokračovat. My jsme se od chaty vydali stezkou č. 666 zpět na parkoviště. A sestup to byl skutečně „ďábelský“ – trasa totiž vede komínovým žlabem Val Setus, který je orientován na severní stranu, takže byl poměrně zasněžený. Jednoduchá ferrata na začátku sestupu (A/B) tedy hned dostala trochu jiný rozměr a my se poněkud neotřele bavili tím, kam všude by se dalo v případě uklouznutí spadnout. Po překonání ferratové části následovala cesta zasněženým suťovištěm, což byla také zábavná klouzačka. Tato sestupová trasa vede zpět k rozcestníku, odkud jsme dále traverzovali na parkoviště. Kvůli sněhovým podmínkám nám sestup trval přes 2 hodiny, jinak by asi bylo možné jej stihnout rychleji.

Tuto ferratu bych zařadila mezi nejkrásnější absolvované ferraty vůbec – lezení bylo zábavné a vůbec ne stereotypní. Navíc by ji dle mého názoru zvládl i začátečník, hlavně také díky možnosti vyhnout se technicky náročnému úseku.