Sice mi to nějakou dobu trvalo, ale nakonec jsem se přece jen smířila s faktem, že letos zkrátka nemají žádné alpské túry v mém „mimi harmonogramu“ místo. Dokud se mi jako zázrakem nenaskytla příležitost vyrazit na konci září na pár denní přechod s kamarády do rakouského Hochschwabu, a nechat tak dítě na krku manželovi – s lehkou škodolibostí musím přiznat, přestože své dítě nadevše miluji, že taková nabídka se prostě neodmítá!

V plánu bylo vyrazit do zmíněného pohoří Hochschwab, které se nachází jen cca 3 hodiny jízdy od Brna, a které také nabízí možnost legálního přespání mimo chaty – tedy naprosto ideální kombinace. Večer před odjezdem jsem nervózně sbalila batoh a šla spát s myšlenkami na to, jestli jej po dlouhé pauze budu vůbec schopná unést.

Ráno jsme vyrazili směr Kapfenberg, kde jsme nechali auto na bezplatném parkovišti u vlakového nádraží a naskočili do autobusu, který nás dovezl do našeho výchozího bodu – sedla Seeberg (1 246m) nedaleko obce Seewiesen. Odtud nás čekalo cca 500 výškových metrů, tedy asi hodinka chůze, na hlavní hřeben.

Když jsme vystoupali na hřeben, naskytl se nám za odměnu pohled na nádherné travnaté horské louky a pastviny v podzimních barvách. Nyní už nás čekala jen relativně pohodová cesta (cca 11 kilometrů a 800 výškových metrů) až k nejvyššímu vrcholu celého pohoří, stejnojmennému Hochschwabu (2 277m), v jehož okolí jsme měli v plánu hledat si vhodné místo na spaní.

Největší nepříjemností během naší túry ale bylo slunce – kdo by čekal, že se na konci září budeme péct skoro jako uprostřed léta? Naštěstí jsme za cca 4 hodiny u odbočky na Voisthaler Hütte narazili na pramen vody, takže jsme mohli doplnit všechny vypité zásoby na večerní vaření. Za další cca 2 hodiny, tentokrát už za západu slunce, jsme dorazili k chatě Schiestlhaus (2 156m), kde jsme zasedli na vytouženého Radlera – i když vychutnávat si ho na terase zabalení v péřovkách už nemělo takové kouzlo.

Na vrchol Hochschwabu už nám zbývalo jen posledních 100 výškových metrů. Původně jsme uvažovali rovnou o sestupu a přespání u bivaku Fleischer-biwak (2 153m) na opačné straně vrcholu, když jsme jen kousek pod vrcholovým křížem objevili naprosto ideální místo na spaní. Noc měla být jasná, takže jsme jen vytáhli karimatky a spacáky, a během přípravy večeře si užívali noční hvězdnou oblohu.

Druhý den ráno nás vzbudily davy lidí, které proudily na vrchol kvůli východu slunce. My jsme se mezitím pomalu vyhrabali z teplých spacáků, připravili snídani a počkali, až všichni odejdou. Cvakli jsme ještě pár vrcholových fotek bez lidí a začali sestupovat. Kolem bivaku bylo docela rušno, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme se k němu nakonec nevydali a měli soukromí na vrcholu. 

Od bivaku naše cesta dále pokračovala přes další nekonečné louky, po kterých se proháněli kamzíci a kozorožci – je prakticky nemožné na jediného nenarazit. Asi za tři hodiny pohodové chůze jsme dorazili k chatě Häuslalm Hütte (1 526m). Slunce peklo snad ještě víc než předchozí den, takže jsme se těšili, že opět zasedneme na vychlazeného Radlera. K našemu překvapení ale byla chata až do poloviny října zavřená. Naštěstí ale bylo možné si zde alespoň doplnit zásoby vody. Trochu zklamaní jsme tedy pokračovali a doufali, že se dočkáme na následující chatě, kterých jsme měli na trase hned několik. Předtím jsme se ale zastavili u nedalekého jezera Sackwiesensee, kde jsme si udělali zastávku na oběd a v příjemně chladné vodě se i trochu opláchli. 

Asi hodinu po tom, co jsme opustili jezero, jsme dorazili k naší další „radlerové naději“ – chatě Sonnschienhütte (1 523m). Jak jsme ale rychle zjistili, chata byla také až do poloviny října zavřená. A k naší smůle byl navíc i pramen vody u chaty tentokrát uzamčený. Naší další nadějí, alespoň co se doplnění zásob vody týkalo, byla salaš Androthalm (1 555m), vzdálená další hodinku chůze. Bohužel i zde jsme narazili na odpojený pramen pitné vody. Naší jedinou možností, abychom si vůbec měli z čeho uvařit, tedy bylo pokračovat další hodinu k prameni u staré chaty Fobisalm (1 416m). Tentokrát už jsme díky bohu měli na vodu štěstí, a protože se nám místo i moc líbilo (spíš se nám už nikam nechtělo), a slunce už pomalu začínalo zapadat, rozhodli jsme se zde přespat (i když tak trochu nelegálně). Tentokrát už jsme se rozhodli raději vytáhnout stany, jelikož předpověď hlásila v noci déšť, a za neutichajícího troubení jelenů jsme šli spát. Nevím, jestli jsem měla větší obavy z těch jelenů, nebo z toho, že na nás někdo přijde.

Předpověď počasí se skutečně nemýlila, a kolem druhé hodiny ráno nám začaly do stanu bubnovat kapky deště. Ráno jsme pobalili mokré věci a vyrazili – čekalo nás přes 10 kilometrů a 900 výškových metrů v sestupu k jezeru Leopoldsteinersee,  odkud jsme pokračovali až do obce Eisenerz. Škoda počasí, jelikož jezero vypadalo jako parádní místo na koupačku. V Eisenerzu jsme si počkali na autobus a nechali se odvézt do města Leoben, kde jsme nasedli na vlak zpět do Kapfenbergu. Nutno říct, že cestování hromadnou dopravou v Rakousku je nečekaně docela adrenalin, ale to by bylo téma skoro na další článek :). 

Hochschwab je opravdu nádherné a dobře dostupné pohoří, které nabízí nespočet možností na túry. Je také jedním z mála pohoří v Rakousku, kde je možné legálně přespat v přírodě (ideálně nad hranicí lesa), jelikož není tak dobře pokryté sítí horských chat. Rozhodně doporučuji dostatečné zásoby vody, která je zde docela problém. Je proto ideální naplánovat zastávku u některého z mála pramenů, nebo na některé z chat. Celkem nám na přechod pohoří stačily necelé tři dny, během kterých jsme ušli celkem 45 kilometrů, nastoupali 2 000 výškových metrů a sestoupali 2 600.