Poprvé jsem si vyzkoušela zimní bivakování vloni v pohoří Dachstein, v rámci kurzu zimní bezpečnosti organizovaného Českým spolkem horských průvodců. Díky tomu jsem získala představu o tom, jak moc se mohu spolehnout na své vybavení, na co si dát pozor, co případně doladit, a podobně. A letošní situace, kdy člověk nikam pořádně cestovat nemůže přímo svádí k tomu si tyto nabyté zkušenosti ověřit v našich horách.
Jelikož jsem momentálně v 6. měsíci těhotenství, příprava byla tentokrát mnohem důkladnější, jelikož už nešlo jen o můj tepelný komfort (internetová komunita matek by mě za tohle asi ukamenovala). Asi nikdy jsem tedy nevěnovala tolik pozornosti počasí – studovala jsem sílu větru, množství srážek a hlavně změny teplot v noci.
Podmínky se ukázaly být více než ideální, takže nám nic nebránilo vyrazit. První den jsme měli v plánu strávit venku co nejméně času, takže jsme na parkoviště Pod Klepáčem v Horní Moravě dorazili až po druhé hodině odpoledne. Naše cesta dále pokračovala po červené značce přes zmíněný vrchol Klepáč (1 144m) s rozhlednou, a dále do sedla Puchača. Odtud už jsme se začínali pomalu poohlížet po ideálním místu pro bivak.
Po pár kilometrech se nám jej podařilo najít – sice hned u cesty, zato ale z jedné strany perfektně kryté mohutným spadeným kmenem stromu. Vytáhli jsme lavinovou lopatu a z dalších stran si vykopali sněhovou hradbu, abychom byli krytí před větrem. Na zem jsme si rozložili žďárák (bivakovací vak) a na něj položili nafukovací karimatky, kvůli dostatečné izolaci od chladné země. Jedinou nevýhodou takovéto karimatky v zimě je právě její nafukování – když je člověk zmrzlý, je manipulace s ní poměrně nepohodlná, hlavně její sbalení ráno po noclehu. A potom už zbývá asi to nejdůležitější – kvalitní péřový spacák. Oproti spacáku se syntetickou výplní je mnohem skladnější a lehčí, ale hlavně má i lepší tepelnou izolaci. Samozřejmě, vše má i svá proti – v tomto případě je to vyšší cena (pokud se ale člověk v outdoorovém prostředí pohybuje pravidelně, nevyplatí se na spacáku šetřit), a dále je to i větší náchylnost k navlhnutí. Dalším důležitým kritériem při výběru dobrého spacáku je i hodnota teplotního určení – tzn. hlídat si primárně teplotu komfortu (hlavně ženy, které mívají se zimou větší problém), která určuje, do jaké teploty se pohodlně vyspím. Párkrát už jsem se setkala i s lidmi, kteří si vybrali spacák podle hodnoty extrému, a potom i v letních podmínkách v noci mrzli. Hodnota extrému totiž určuje, do jaké teploty mi spacák pomůže zachovat životní funkce a v kritické situaci přežít do příjezdu záchranných složek.
Vršek našeho noclehu jsme překryli plachtou od stanu, abychom byli chránění i před případným sněžením v noci. Potom už jen zbývalo zalézt si do teplého spacáku a v pohodlí si uvařit večeři. Spaní bylo překvapivě velmi příjemné, raději jsme ale po ruce měli přichystané ještě péřovky a další vrstvy oblečení. Zima mi ale byla občas jen trochu na nohy, což je ale takový můj klasický problém. I tak jsme ale spali hezkých 10 hodin, takže se nám ráno z tepla spacáku vůbec nechtělo. Potřeba odskočit si mě ale stejně nakonec vyhnala.
Nejhorší moment při bivakování je právě vylézt ze spacáku – i když jsem se snažila pořád hýbat, při balení věcí mi stejně mrzly ruce a v ledových botách nohy, takže jsem měla problém se zahřát. Naštěstí mě můj muž naléval horkým čajem a dopoval cukrem a s druhou vrstvou péřové bundy už se mi to podařilo. Snídani jsme si proto raději uvařili až po pár kilometrech, kdy jsme se dostatečně zahřáli a dostali se z lesa na sluníčko.
Na vrchol Králického Sněžníku (1 423m) už nám zbývaly pouhé tři kilometry, tentokrát už po celou dobu na příjemném slunci. Na vrcholu naštěstí ještě moc lidí nebylo, většinu jsme ale také potkali s karimatkami nebo dokonce i stany připnutými na batoh. Pokochali jsme se výhledy na nedaleký Praděd, a pokračovali dále směrem k proslulé sošce slůněte, která je symbolem Králického Sněžníku.
V sestupu jsme pokračovali dále po žluté značce, kolem chaty HS, až zpět do Dolní Moravy. Odtud nám už jen zbývalo poslední, asi nejvíce nepříjemné stoupání po asfaltové cestě zpět na parkoviště.
Zimní bivakování má rozhodně svoje velké kouzlo a v době zavřených chat a ubytování je i dobrodružnou výzvou, ale rozhodně by se do něj neměl pouštět člověk úplně bez zkušeností, a hlavně bez dostatečného a kvalitního vybavení. Co by tedy ve výbavě pro plánované bivakování nemělo chybět?
- Lopata – já používám lehkou lavinovou od Ortovoxu
- Žďárák – ideální jako izolace od země, dobře poslouží i jako plachta místo přístřešku. Nemyslím si ale, že je vhodné si do něj i se spacákem vlézt (hlavně péřovým), ačkoliv jej takhle spousta lidí používá. Jde především o kondenzaci vlhkosti mezi žďárákem a spacákem, a jak už jsem zmiňovala, peří je náchylné k navlhnutí a mohlo by tak dojít k narušení tepelné izolace
- Karimatka – v zimě je potřeba volit karimatku s větší izolací od země, takže ideálně nafukovací
- Péřový spacák – s dostatečným tepelným komfortem! I v našich horách teploty v noci padají hodně pod nulu.
- Stan – není úplně nutný, ve sněhu se navíc ultralehké stany těžko kotví, ale postačí alespoň plachta na překrytí přístřešku.
- Dostatek rezervního oblečení, hodí se i péřové ponožky do spacáku
- Něco teplého do žaludku 🙂 před spaním ale rozhodně ne alkohol
- Mít staženou aplikaci Záchranka, nebo minimálně znát svou polohu a číslo na horskou službu
