Kamnicko-Savinjské Alpy se nacházejí na severu Slovinska, u hranic s Rakouskem. Nejsou sice tak vysoké jako populárnější a navštěvovanější Julské Alpy, zato jsou ale bohatší na náročnější a méně zajištěné trasy. My se letos konečně rozhodli místo „Julek“ prozkoumat tuto pro nás úplně neznámou oblast, a rozhodně jsme udělali dobře – hory jsme měli prakticky celé pro sebe! V plánu jsme měli během tří denní túry vystoupat na nejvyšší vrchol pohoří, Grintovec (2 558m), a dále na Skutu (2 532m), která se pyšní nejvýchodnějším alpským ledovcem.

První den naší túry jsme vyráželi k chatě Cojzova koča na Kokrskem sedlu (1 793m), kde jsme chtěli první noc přespat. Na chatu nás čekalo asi 1 100 výškových metrů, takže jsme počítali tak se 3-4 hodinami chůze. Nebylo tedy nutné vyrážet nějak brzy, takže jsme v nedaleké obci Kamnik ještě zasedli na oběd a kafíčko se zákuskem. Město můžeme mimochodem k návštěvě a doplnění potřebné energie pro náročný výstup jedině doporučit :).

Po tom co jsme tělo dostatečně zásobili cukrem, jsme z Kamniku pokračovali autem ještě několik kilometrů, až na konec údolí Kamniška Bistrica, kde je možné bezplatně zaparkovat. Podle rozcestníku jsme vyrazili po štěrkové silnici směrem na Kokrško sedlo. Asi za hodinku jsme došli ke spodní stanici lanovky, která zásobuje Cojzovu koču. Překvapeně jsme zjistili, že zaparkovat je možné i zde – očividně si tedy se zákazem vjezdu, který nás donutil nechat auto na spodním parkovišti, nikdo nic nedělá.

Nicméně, od spodní stanice lanovky už začínáme strmými serpentinami stoupat k chatě. Vyráželi jsme bez rezervace, takže jsme po cestě doufali, že ještě nějaké volné místo se pro nás najde. A měli jsme štěstí – chata byla až na pár dalších lidí prakticky prázdná.

Druhý den ráno už jsme během snídaně pozorovali z okna chaty náš následující cíl – Grintovec. Na jeho vrchol nás čekalo dobrých 760 výškových metrů, do čehož jsme se po včerejším stoupání upřímně zrovna nehrnuli, takže jsme se snídaní dvakrát nespěchali.

Nic se ale nemá přehánět, takže jsme se přece jenom nakonec dokopali a vyrazili. Díky krásným výhledům na chatu a Kokrško sedlo jsme úplně zapomněli na to, jak se nám původně nechtělo, a cesta nám i docela ubíhá. Jedná se o technicky nenáročnou a čistě pěší trasu, takže za dvě hodiny už stojíme na vrcholu Grintovce a pozorujeme, jak se nám v mracích schovává náš další cíl dne – Skuta.

Z vrcholu Grintovce jsme začali sestupovat na opačnou stranu, a pokračovali směrem na Mlinarsko sedlo. Tady už je cesta náročnější – vede nepříjemným a strmým suťovištěm, a místy poměrně exponovaným terénem, který je ale většinou zajištěný ocelovými lany. 

Ze sedla je možné pokračovat buď přes hřeben vrcholu Dolgi Hrbet, nebo cestou, která traverzuje pod ním. Věřím, že první možnost musí být v případě hezkého počasí opravdu parádní cesta plná výhledů, ale my jsme kvůli přicházející husté mlze z hlediska bezpečnosti raději zvolili druhou trasu. Ta je sice značená, ale v mapách mimochodem vůbec zakreslená není. 

Houstnoucí mlha nám poněkud ztěžovala orientaci, ale i tak se nám podařilo najít nástup na stěnu. Jak jsme zjistili, nakonec jsme si až tak moc nepomohli – čekalo nás jednoduché, dvojkové lezení až do sedýlka, kde se cesta spojuje s trasou přes Dolgi hrbet. Naštěstí jsme vystoupali nad úroveň mlhy, takže jsme si konečně mohli prohlédnout Skutu, na jejíž vrchol nám zbývalo už jen posledních 150 výškových metrů. 

Výhledy jsme si příliš neužili, a kvůli zvedající se mlze jsme se raději dali na sestup. V plánu jsme měli přespat v „bivaku pod Skuto“, kterému jsem se věnovala více v jednom z předchozích článků (https://www.mountain-addict-diary.com/index.php/2020/07/18/bivak-pod-skuto-jak-nejstyloveji-prespat-v-kamnicko-savinjskych-alpach/). Během sestupu nás opět čekaly exponované, tentokrát spíše nejištěné úseky, úzké hřebínky a sněhová pole. Kvůli mlze se nám při přechodu jednoho takového pole dokonce podařilo ztratit cestu. Zabloudili jsme ale do oblasti s nádhernými krasovými útvary a jevy. Díky GPS jsme se ale zase nasměrovali zpět na turistickou trasu a pokračovali v sestupu k bivaku. K němu nás navedli hlavně kamenní mužíci, protože cesta nijak značená není. 

Na bivak jsme dorazili kolem 5. hodiny odpoledne – měli jsme štěstí a byl ještě prázdný. V průběhu večera ale přicházeli další zájemci o nocleh, takže se jeho kapacita úplně naplnila. Ideální je tedy dorazit dříve, jinak hrozí, že bude člověk spát na zemi, v horším případě venku. 

Následující den nás čekala už jen cesta zpět do údolí k autu – cesta od bivaku se totiž napojuje na štěrkovou silnici vedoucí ke spodní stanici lanovky na Cojzovu koču. Počasí by nám stejně nepřálo, takže nás čekal sestup za pořádného deště. Jediné, co nám pomáhalo trochu nevnímat, že jsme totálně mokří a ani gore-tex nás nezachránil, bylo počítání mloků – konkrétně mloků černých. Těch jsme během čtyř hodinového sestupu na parkoviště napočítali neuvěřitelných 50, a žádného z nich se nám naštěstí podařilo nezašlápnout. 

Kamnicko-Savinjské Alpy nejsou tolik navštěvované jako známější Julské Alpy, díky čemuž jsme měli hory skutečně sami pro sebe a téměř nikoho jsme nepotkali. Na druhou stranu jsou tyto hory ale i mnohem „divočejší“ – tzn. méně zajištěné a technicky náročnější. My jsme si zvolili okruh přes dva nejznámější vrcholy oblasti, Grintovec a Skutu, na který nám celkově stačily necelé tři dny.