Pohoří Hochschwab se nachází asi 100 km za Vídní, u poutního města Mariazell, a prakticky sousedí s o něco nižším Raxem. Jeho nejvyšším bodem je stejnojmenný vrchol Hochschwab (2 277m), ze kterého jsou nádherné výhledy na Grosser Priel v Totes Gebirge, Dachstein, či daleké Taury. Musím říct, že mě toto pohoří opravdu ohromilo – hlavně pro své nádherné vysoké štíty a rozlehlé horské louky na hřebenech. A my jsme měli jeden lednový víkend štěstí, že jsme si tuto vysokohorskou krásu mohli užívat úplně sami.

Měli jsme v plánu vyrážet v sobotu brzy ráno, ale jelikož nikdy nic neběží podle plánu, podařilo se nám zaspat a na místo jsme dorazili až kolem poledne. Jako výchozí bod jsme si zvolili parkoviště u Hochschwabmuseum (muzeum zaměřené na přírodu a kulturu oblasti Hochschwabu), kam jsme dojeli po zledovatělé silničce z obce Sankt Ilgen. Od parkoviště jsme se vydali po široké cestě vstříc vysokým stěnám, které se už tyčily přímo před námi. Cesta zpočátku jen mírně stoupá, a vede nádherným údolím, které je ze všech stran obklopené vysokými štíty. A tady naše smůla pokračovala – jelikož jsme si zapomněli přibalit sněžnice, často jsme se místy bořili po kolena do sněhu. Alespoň jsme tím pobavili skialpinisty, kteří zrovna mířili opačným směrem.

Ten den jsme měli v plánu dojít k chatě Schiestlhaus (2 153m), kde jsme chtěli přespat ve winterraumu. Po dlouhém trápení se v hlubokém sněhu, které nás okrádalo o čas, jsme u rozcestníku u kříže Vogauer Kreuz (1 785m) zjistili, že by nám cesta na chatu trvala ještě dobré dvě hodiny. Úplně se nám tedy nezdála představa, že bychom měli pokračovat za tmy zasněženým terénem, který neznáme. Naštěstí se nám hned naskytl alternativní plán – podle mapy měl být jen hodinu cesty bivak. Rozhodli jsme se tedy zariskovat, a vyrazili jsme opačným směrem. Cesta začínala poměrně prudce stoupat, místy dost zledovatělým terénem, takže jsme nasadili mačky. Trasa dále vedla velmi strmým žlabem, který je v létě zajištěný řetězy. Ty byly bohužel pod sněhem, takže jsme si museli vystačit s cepínem. Ke konci žlabu už jsme lezli prakticky po čistém ledu, takže jsem už pomalu začínala cítit, jak mi po dlouhém stoupání po špičkách začínají hořet lýtka.

Po tom, co se nám podařilo vydrápat se žlabem na hřeben, už to bylo k bivaku naštěstí asi jen 15 minut. Pomalu už se začínalo stmívat, když jsme tu malou plechovou budku konečně uviděli, a od té chvíle už jsme se jen modlili, aby náhodou nebyla zamčená. Vzali jsme za kliku, a mohli si tak hned oddechnout. Uvnitř byly tři dřevěné lavice, což nám k přespání bohatě stačilo, a jako bonus jsme měli bivak navíc sami pro sebe! Dali jsme se tedy do vaření, zalehli do teplých spacáků a nastavili budík na pátou hodinu ráno, abychom si vyšlápli na západ slunce na nejvyšší vrchol Hochschwab.

Některé věci ale mají ve zvyku se opakovat, takže jsme vyspávali až skoro do půl osmé do rána. Probudilo mě sluníčko, které přes malé okýnko svítilo dovnitř bivaku, takže jsem hned vyskočila a otevřela rychle dveře, abych se podívala, jak moc jsme východ slunce prošvihli. A naskytl se mi naprosto dech beroucí pohled na právě vycházející slunce. Zalezla jsem si tedy zpátky do spacáku a nechala otevřené dveře, abych tuto nádheru mohla pozorovat přímo z „postele“. Uvařili jsme si snídani a čaj, sbalili spacáky, a vyrazili na Hochschwab. Dostat se do zmrzlých bot byl celkem oříšek, navíc mi v nich ještě dlouho mrzly nohy, takže jsem na vrchol skoro běžela, abych se trochu zahřála. Na druhou stranu, takový rychlý pohyb hned po snídani taky není zrovna příjemný.

Na vrcholku jsme byli asi za 30 minut, a díky jasné obloze jsme měli i nádherné výhledy na všechny strany – na Raxalpe,Ötscher, Dachstein či Totes Gebirge. Po tom, co jsme se dostatečně pokochali, jsme vyrazili zase zpět směrem k bivaku, u kterého jsme pokračovali po stezce Steirischer Landesrundwanderweg k chatě Häuslalm Hütte (1 526m). Chvílemi jsme si připadali skoro jako ve snu – cesta vedla širokými zasněženými pláněmi, po vrcholcích okolních hor pobíhali kamzíci, a co bylo ze všeho nejkouzelnější, nikde ani noha! Z tohoto krásného snu jsme se ale okamžitě probudili v momentě, kdy jsme začali sestupovat zpět do údolí a opět se tak brodit hlubokým sněhem. Přiznám se, že být chata ještě o několik metrů dál, tak už to moje nervy nevydržely a začala jsem se vztekat ve sněhu jak malé dítě. Takovou malou pomyslnou třešničkou bylo, kdy jsem se přímo před chatou, před zraky několikačlenné skupiny slunících se Rakušanů, propadla jednou nohou do sněhu a celkem neúspěšně se snažila z této pasti vyprostit. Následoval hlasitý smích a několik (asi vtipných) poznámek v němčině, takže jsem jim jen opětovala úsměv, zatímco se mi konečně podařilo vytáhnout ze sněhové díry nohu a sjet k chatě po zadku.

Sedli jsme si kousek opodál, objednali si čaj a pivo, a chvíli si užívali nádherný teplý den. Od chaty jsme pokračovali v klouzání sněhem zpět na parkoviště u muzea, což nám zabralo už jen hodinku.

Tato dvoudenní zimní túra v pohoří Hochschwab byla beze sporu jedna z nejkrásnějších, které jsem kdy absolvovala. Přispělo tomu hlavně ale také štěstí na počasí, liduprázdné cesty, a také příznivá lavinová předpověď (byla hlášená lavinová jednička)! Bez potřebného vybavení bychom se ale vůbec neobešli – naprostou nezbytností byly mačky a péřový spacák. Hodily by se samozřejmě i sněžnice, ale s notnou dávkou trpělivosti se dá jít i bez nich.