Vzhledem k aktuální situaci bude nějakou dobu nemožné vycestovat do milovaných Alp, takže jen nostalgicky projíždím staré fotky z hor a zoufám si, že už nemám nic nového, o čem bych mohla napsat. A jelikož už mi psaní článků docela chybí, řekla jsem si, že bych tedy alespoň mohla začít sepisovat některé ze svých starších cest. Jako první jsem narazila na nádhernou túru v pohoří Totes Gebirge z loňského podzimu, o které jsem nějakým nedopatřením úplně zapomněla napsat.

Jelikož měl panovat nejspíš poslední teplý říjnový víkend, rozhodli jsme se toho patřičně využít. Tehdy jsme dostali chuť vyrazit se někam toulat jen tak se stanem, a nevázat se na žádnou chatu. Se stanováním a bivakováním v Alpách ale bývá dost problém a většinou je zakázané, takže jsme při plánování nejprve zjišťovali, jestli máme vůbec nějaké legální možnosti. Dle informací na rakouských internetových stránkách by přespání nadivoko například neměl být problém v pohoří Totes Gebirge – ovšem pouze nad horní hranicí lesa. Volba tedy byla jasná, a tak jsme si mohli na mapě začít plánovat trasu a vhodná místa na přespání.

V pátek odpoledne jsme vyrazili směr jezero Gleinkersee, které leží jen několik kilometrů za obcí Hinterstoder. Na bezplatném parkovišti hned u jezera jsme nechali auto, nahodili na záda těžké batohy, a s připravenými čelovkami vyrazili. Vyrážet na túru v noci má své obrovské kouzlo – nejen, že cesta tak nějak lépe ubíhá, ale člověk i více vnímá všechno kolem (hlavně zvuky), a ten pohled na noční oblohu!

Od parkoviště u jezera Gleinkersee jsme nejprve pokračovali dále po silnici, kolem restaurace Gasthof Tommerl, a za ní už jsme se napojili na značenou cestu. Čekaly nás asi dvě hodiny chůze lesem, během kterých jsem neustále přemýšlela nad tím, na jaká zvířata bych zde mohla v noci narazit. Každé šustnutí mi skoro způsobovalo infarkt, protože už jsem v hlavě měla nejrůznější scénáře, jak mi nejde odepnout těžký batoh, a já se s ním snažím utéct před divokým prasetem. Trochu se mi ulevilo, když se v dálce začínala objevovat světla chaty Dümlerhütte (1 495m), kterou jsme na naší trase míjeli.

Nás ale od chaty čekalo ještě asi 300 výškových metrů, než jsme se dostali na místo, kde jsme měli v plánu přespat. Neměli jsme vůbec představu, jak toto místo bude vypadat v reálu, a zda bude vůbec k přespání vhodné. Po necelé hodince stoupání jsme se ocitli na rozlehlé plošině, která byla místy porostlá klečí. Našli jsme si pěkné schované místečko, a začali vybalovat stan. Když jsme měli hotovo, vytáhli jsme konečně vařič a uvařili si boloňské těstoviny z Decathlonu (mimochodem jedno z nejlepších expedičních jídel, co jsem kdy jedla). Kolem půlnoci jsme konečně mohli zalézt do spacáků a v klidu usnout. To bych ale zase nemohla přemýšlet půl noci nad tím, jestli v „Toteskách“ žijí taky medvědi, a případně z jakých jiných pohoří by se sem mohli dostat.

Brzy ráno nás probudila zima – teplota ukazovala něco málo pod nulou, takže se nám ani nechtělo ze spacáků. Co by ale člověk neudělal pro jídlo, takže nás ven stejně vyhnal hlad a vidina teplé ovesné kaše. Navíc nás venku ještě čekalo překvapení – v noci strašidelná krajina díky vycházejícímu slunci dostala úplně jiný ráz, a my jsme tak mohli u snídaně obdivovat okolní vrcholy zbarvené do zlatavých podzimních barev. A najednou nám klepat kosu vůbec nevadilo.

Po snídani jsme jen sbalili stan, a vyrazili k našemu dalšímu cíli, kterým byl vrchol Warscheneck (2 388m). Ještě předtím jsme si ale dali krátkou rozcvičku na zahřátí, a vyběhli si na nedaleký Rote Wand (1 872m), ze kterého jsme měli nádherné výhledy na celé okolí. Potom už jsme jen znovu nahodili batohy, které jsme nechali pod kopcem a pokračovali v cestě. Po asi půl hodině jsme vystoupali na rozlehlou plošinu na hřebeni Speikwiese, která nás přímo nutila k tomu, abychom se zde zastavili. Nadšeně jsem shodila batoh, radostně pobíhala po zlatavé trávě s pytlíkem sušených hrušek v ruce a užívala si liduprázdnou krajinu a ten neuvěřitelný pocit svobody.

Válet se jen tak v trávě na sluníčku bych vydržela klidně celý den, ale museli jsme pokračovat, jelikož už na nás Warscheneck netrpělivě pokukoval. Cesta dále pokračovala příjemně po rovince, ale asi po půl hodině jsme dorazili k asi nejnáročnějšímu místu na trase. Měli jsme před sebou náročné stoupání strmým a exponovaným terénem, a s těžkými batohy byl výstup o to náročnější. Jelikož zde chybí jakékoliv jištění, určitě se hodí alespoň trekové hůlky, které nám na některých úsecích dost pomohly. Ani nevím, jak dlouho nám tato část cesty zabrala, odhadem možná hodina. Poté už je cesta prakticky nenáročná a čistě pěší, a na Warscheneck už je to opravdu jen kousek.

Na vrcholku to bylo trochu jako „na Václaváku“, ale podařilo se nám najít pěkné místo dál od lidí. Skupinka sedící kousek od nás si položila svačinu do trávy a odběhla si dělat fotky u vrcholového kříže. Nemohli jsme si nevšimnout, jak se k jejich sáčkům s jídlem začínají slétávat všudypřítomná kavčata a zvědavě zkoumají jejich obsah. Ti nejdrzejší dokonce vytáhli celý řízek a ozobávali strouhanku. Náramně jsme se u toho nasmáli, až jsme se styděli, jak jsme škodolibí. Potom jsme si ale uvědomili, že jsme jediní poblíž, tak jsme zase raději sebrali batohy a vyrazili na sestup.

Původně jsme měli v plánu přespat v horách ještě jednu noc, ale jelikož se na následující den zásadně změnila předpověď z odpolední přeháňky na celodenní déšť, rozhodli jsme se raději k sestupu zpět k autu. Z vrcholu Warschenecku jsme pokračovali na opačnou stranu, a sestupovali jsme po jednoduché zajištěné cestě Peter Reinberg Steig (A/B). Během sestupu jsme měli výhled na velmi zajímavé skalní útvary, kterým dominuje hora se zvláštním jménem Ramesch (2 119m). I když na první pohled vypadá nepřístupně, vede na jeho vrchol i turistická cesta.

Sestup byl velice zdlouhavý a únavný, a za dobré tři hodiny jsme dorazili k chatě Linzer Haus u umělé vodní nádrže. Dali jsme si rychlý odpolední oběd a pokračovali dál v cestě. Už se pomalu začínalo stmívat, když jsme dorazili do malebné vesničky Stubwiesalm plné dřevěných salaší. Všechny ale byly zavřené, takže jsme měli pocit, jako bychom procházeli vesnicí duchů.

Na konci vesnice cesta dále pokračuje do lesa, ale je neznačená, takže jsme se orientovali hlavně koukáním do mobilu, nebo díky kamenným mužíkům. Tady se mi opět vrátily moje šílené představy o tom, jak mě v lese napadl jelen. Tentokrát mi ale cesta vůbec neubíhala, a naopak mi připadala až zoufale nekonečná. Jediná škoda byla, že jsme zpět k jezeru Gleinkersee dorazili až za úplné tmy, takže jsme si jej nemohli dostatečně užít.

Na tuto túru mám úžasné vzpomínky, i když nakonec kvůli počasí nevyšla podle plánu na celý víkend, ale prakticky jen na jeden den. Podzimní Totes Gebirge mají neuvěřitelné kouzlo a jsou snad fotogeničtější než v jiném ročním období. Velkou výhodou je také možnost stanování, samozřejmě ale jen při dodržení jednoduchých nařízení, která mnohdy lidí nerespektují. Jde hlavně o to, vybrat si místo nad horní hranicí lesa, ale zároveň se nesmí jednat o pastviny, a co je nejdůležitější – zanechat místo v čistém stavu. Takže na podzim hurá do Totesek! 🙂