Ještě donedávna se titulem nejdelší rakouské via ferraty chlubil legendární Königsjodler (D) vedoucí na Hochkönig (2 941m), nejvyšší vrchol Berchtesgadenských Alp. Letos v létě jej ale se svými 2 130 metry předběhla nově postavená Priel klettersteig (D), která vznikla spojením tří již existujících ferrat. Takovou novinku jsme samozřejmě museli jet co nejdříve omrknout – což nám nakonec vyšlo až v říjnu, zato ale se sněhovou nadílkou.
Vyrazili jsme tedy směr Hinterstoder, který je výchozím bodem právě pro výstupy na Grosser Priel. Na konci obce jsme na placeném parkovišti nechali auto, a vyrazili po značené cestě (wanderweg 201) k chatě Prielschutzhaus (1 420m), kde jsme měli v plánu ten den přespat. První část cesty vede nejprve po cyklostezce a končí u hospůdky Polsterstüberl, ke které dokonce jezdí i autobusy. Během cesty jsme měli Grosser Priel a sousední vrchol Spitzmauer jako na dlani, takže nám ty davy lidí nakonec ani moc nevadily.
Od hospůdky jsme pokračovali po značce dále, tentokrát už díky bohu sami. Cesta vede až ke stanici nákladní lanovky, která zásobuje Prielschutzhaus, ale ještě před ní odbočuje do lesa, kde už začíná stoupat. I když je to na chatu asi 700 výškových metrů, stoupání není nijak náročné, takže nám cesta příjemně ubíhá, a za necelé dvě hodinky už stojíme na místě. K našemu překvapení byla chata docela plná. I tak jsme ale měli štěstí na volnou postel ve společné noclehárně v podkroví, kde jsme teda i pod několika dekami celou noc klepali kosu.
Na druhý den už byla chata bohužel úplně plná, takže jsme se rozhodli po výstupu na Grosser Priel sejít rovnou zpět k autu. Po snídani jsme si tedy sbalili všechny věci a vyrazili se konečně seznámit s tou velkou novinkou. K ferratě je to od chaty jen 200 výškových metrů, takže asi za 30 minut už jsme pod nástupem nasazovali sedáky.
První část ferraty vede na malý bezejmenný vrcholek (1 890m), a obsahuje dva D úseky, z nichž jeden je možné obejít. Z vrcholku je potom možné buď pokračovat dále, nebo využít první únikovou trasu a sestoupit zpět k chatě. Druhá část už je o něco delší. Obsahuje dva zábavné lanové mostky, a zároveň zahrnuje třetí a poslední D úsek na celé ferratě. Tato část končí v 1 970 metrech, a nachází se zde poslední možná úniková cesta. Dále už totiž pokračuje původní ferrata na Grosser Priel – Bert-Rinesch klettersteig (C/D). Ta už sice neobsahuje žádné výrazně náročné úseky, ale je opravdu dlouhá a není na ní téměř prostor k odpočinku, což místy ještě umocňoval hluboký sníh. A tak se asi po třech hodinách lezení už začínala naplno dostavovat únava. K mojí velké radosti se na ferratě začaly s přibývajícími metry objevovat žebříky, a já se těšila, že si ruce konečně trochu odpočinou. Což mě ale poměrně rychle přešlo když jsem zjistila, že jsou všechny žebříky převislé. Zanedlouho se ale před námi konečně objevil majestátní, červený vrcholový kříž a nám už bylo jasné, že to nejhorší už je za námi.
Z vrcholu jsme pokračovali klasickou sestupovou cestou, která zároveň slouží i pro klasický výstup, pokud se chce člověk vyhnout ferratě. Cesta vede po hřebínku až do sedla Brotfallscharte (2 320m), kde už ale začíná prudké klesání – v létě po zajištěné cestě, ale v říjnu již bylo ocelové lano pod sněhem, a museli jsme tak sestupovat zasněženým svahem. Místy jsme byli rádi za cepín, ale dalo se to zvládnout i bez maček. Sníh se na cestě držel až do cca 2 000 metrů, což nám sestup trochu zpomalovalo, a místo oficiálních dvou hodin nám trval ještě o hodinu víc. Na chatě jsme se alespoň zastavili na teplou večeři, a potom už jsme jen vytahovali čelovky a pokračovali zpět k autu na parkoviště.
Jednotlivé části ferraty nejsou samy o sobě výrazně náročné, ale jako celek se jedná o poměrně výživnou čtyřhodinovou záležitost – až na vrchol je potřeba překonat dobrých 900 výškových metrů. Navíc kvůli nedostatku odpočinkových míst je potřeba mít dostatečnou silovou vytrvalost. Nicméně, ferrata je opravdu krásná, a pro fyzicky zdatné jedince bude jistě skvělým zážitkem.
